Závěrečné zhodnocení pobytu na Maltě

Tak už je to za námi. Naše velké maltské dobrodružství skončilo. V následujících několika řádcích se pokusím vyjádřit své dojmy, pocity a zkušenosti, které mi dle mého názoru tento pobyt přinesl.
Předně musím říci, že moje předchozí očekávání se poněkud rozcházela s realitou, se kterou jsme se s Veruškou na Maltě střetly. I když nešlo o žádné propastné rozdíly, jako u některých jiných pracujících. Práce byla tvrdá a musely jsme si docela dlouho zvykat. To pro mne ovšem nebyl největší problém. V patnácti jsem 14 dní pracovala jako pokojská rovněž ve čtyřhvězdičkovém hotelu, takže jsem už zhruba věděla, do čeho jdu. Dřina, ale dá se zvládnout.
Horší byl spíše přístup většiny supervisorů a chování ostatních pokojských. Jejich mnohdy obhroublé vyjadřování se nás často dotýkalo. Nesnášely jsme, jak jsme neustále pod kontrolou a i když jsme se snažily být přátelské, ne vždy se to vyplatilo. Každý zkrátka občas narazí na blba. Přesto na některé budu vzpomínat s úsměvem a přiznávám, že tam byli tací, kteří se nám snažili pracovní pobyt zpříjemnit.
Co se Malty jako takové týče, je to velmi zajímavá a specifická země. Všechno je mixem různých vlivů a kultur, včetně jazyka a obyvatel. Společné mají nejspíše hlasitější vyjadřování a temperament, s čímž se ovšem u jižanského národa dá počítat. Malťani nic moc neřeší, hodně jedí a pijí, je jich zde také mnoho opravdu obézních, jsou velmi hrdí na svou národnost a myslí si, že Malta je nejkrásnější místo na světě. Většina z nich také nikdy jinde nebyla, max. ve Španělsku nebo Itálii. Ale na druhou stranu tu potkáte mnoho cizinců, především Britů, kteří zde žijí, pracují nebo tráví prázdniny. Britský vliv je samozřejmě velmi znát.
Když už jsme u Britů, ráda bych napsala pár slov o maltské angličtině. Jistě většina Malťanů tento jazyk ovládá, ale nato, že je i druhým oficiálním úředním jazykem, to není až taková sláva. Gramatiku většina z nich neřeší,což by tak nevadilo, ale když s vámi mluví pořád v přítomném čase, tak je porozumění občas obtížnější. Zkrátka myslela jsem si, že úroveň angličtiny bude trochu vyšší, ale je pravda, že jsme se nesetkaly s tolika vzdělanými lidmi. Manažeři v hotelu měli naopak angličtinu výbornou.
Přírodní krásy a moře se mi moc líbily. Moře miluju, takže jsem si ho užila do sytosti. Jediné, co mi vadilo, byly medúzy, ale i nato jsme si časem zvykly. Výlety, které jsme si dělaly po ostrově, byly také vážně super, moc mě to bavilo.
Během našeho pobytu jsme poznaly i několik velmi milých lidí – Poláky, Čechy, pár Malťanů, Rakušanky, což bylo moc fajn. Doufáme, že s některými z nich i v budoucnu zůstaneme v kontaktu.
Pokud mám hodnotit samotný pracovní program a jeho podmínky, zde je to jasné. Rozhodně nikomu nedoporučuji volit tuto formu, kterou jsme měly my dvě s Veruškou, tzn. bydlet a jíst v hotelu a pracovat zadarmo. Zaprvé vědomí, že člověk dostane za práci zaplaceno je dobrý stimul a zadruhé by se nám nejspíše počáteční náklady vrátily. Myslely jsme si, že sehnat bydlení na Maltě bude problém a že by to bylo drahé, takže jsme si rovnou vybraly možnost ubytování v hotelu. Ale nyní víme, že ceny jsou zde více než přijatelné a obvzlášť v létě je zde k pronájmu mnoho bytečků.
Další věc, kterou musím hodnotit velmi negativně, je asistence a podpora partnerské organizace NSTS na Maltě a české GTS. Ve smluvních podmínkách bylo uvedeno, že v případě potíží se zaměstnavatelem má agentura sehnat jiné zaměstnání, ale např. pro Češku Gábinu, která musela po necelém dni nakonec odjet, nikdo nic takového neudělal. V Čechách jí dali nesprávné informace, neměla tudíž s sebou dost peněz, ale když to chtěla řešit, vše popřeli a ani na Maltě ji nijak nepomohli. To nás opravdu naštvalo a pro mne to do budoucna přináší ohromnou zkušenost. Práci i ubytování si raději shánět sama. Tak aspoň člověk přesně ví, do čeho jde. Jiná věc je vyřízení víza či jiných povolení, k tomu jsou agentury možná užitečné, ale jinak z vás sají peníze a kde je kvalita služeb za ně? Nikde. Alespoň v České republice to tedy zatím moc nefunguje.
Dost ale bylo stěžování, mně se na Maltě jinak líbilo a byl to můj první pobyt na delší dobu někde v zahraničí a poprvé jsem letěla letadlem, potkala jsme super lidi a těším se, až zase někdy někam vyrazím. Tak se mějte hezky.

Olinka.

Závěrečná party na pláži

15.8.2006 – den čtyřicátý sedmý

Den předposlední jsme se jako správní turisté rozhodly strávit plavbou kolem celého maltského ostrova. Jak již Olinka napsala v předešlém denním echu, příprava na naši plavbu byla opravdu veselá. Extrémní nedostatek spánku, srovnatelný s naším 48 hodinovým letištním maratónem na začátku naší cesty. Tentokráte jsme však nepolehávaly v letištní hale, ale celou noc protančily a prokecaly s našimi blízkými přáteli. V sedm hodin ráno budíček, snídaně (složení: suchý rohlík a kýbl kávy – jak všichni chápete po hodinovém spánku a noci strávené v pijanském doupěti). Jen jsme v hloubi duše doufaly, že s námi nebude trajekt moc házet a moře bude klidné. Jsme tvrdý holky! Přesvědčily jsme se o tom hned při prvních 100 metrech jízdy s bláznivým, autobusovým řidičem. Silniční pravidla, i když taky nejsem nějaký znalec těch zdejších, ale vím, že nápadná vyboulenina na silnici asi nebude pouhým defektem vozovky, ale plní funkci brzdného prahu. Náš roztěkaný řidič nezpomalil, ale narval to do něj plnou rychlostí. Naše hlavy i hlavy našich spolucestujících okusily tvrdost autobusové střechy. V tu chvíli, kdy jsme udržely naše žaludky v relativním klidu, jsme si byly jisté, že celodenní jízda trajektem bude procházka růžovým sadem. Kolem 9 hodiny jsme dorazily do Sliemského přístavu a čekaly v dlouze táhnoucí se frontě lidí na zakoupení palubního lístku. Já vyhlížela Radka (Poláka), který se přidal k našemu dobrodružství. Unavení jsme se nalodili (pozn. autora: teď již s měkkým i, pač máme pánskou společnost - Olinčina maminka pochopí J), vyhlédli si ty správné místa a následovala dlouhá pauza, než se všechny prasátka (turisté) nalodí. Někdo ji vyplnil spánkem (Radek), jiný unaveným koukáním „do blba“ a zpomaleným pojídáním jablka (Olinka) a ten poslední pozorováním moře a okolí (já). Konečně se vyrazilo. Chvíli mi trvalo, něž jsem se zorientovala, na kterou stranu to plujeme, ale poté jsme se kochali krásami maltských břehů. Počasí se ze začátku plavby tvářilo zamračeně (mlhavo a viditelnost průměrná), ale rychle si to rozmyslelo a sluníčko se na nás začalo usmívat kolem jedenácté hodiny. Na palubě se podával oběd. Ale stála na něj tuna prasátek, takže jsem svůj hlad překonala a raději se kochala okolím na opuštěné zádi trajektu. Na chvíli jsem usnula, ale Olinka mě vzbudila, že se již konečně dostali na řadu a donesli něco na zub i mě. Nic moc, ale meloun mě bodl. Radek si dal mojí porci, protože moje mírné nachlazení se přeneslo do fáze ukrutné bolesti v krku, nemožnosti cokoliv polykat a ztráty hlasu. Předchozí večer jsme měla velmi nezvyklý hlas (lidičkové říkali, že velmi sexy J), ale dnes jsem jej již pozbyla a to úplně. Posilnění po obědě naše „lodička“ zakotvila na Cominu v Modré laguně. Na mě až moc přeplněné turisty, tak jsem si kráčela mimo vyšlapané cesty. Olinka dělala společnost Radkovi, protože si nevzala vhodné botky na skalnatý povrch a hned při prvním pokusu se vzdálit proudu turistů si ukopla malíček. No a Radek je máčka, sice moc inteligentní člověk, ale naprosto nepraktický, ze všeho moc vystrašený. Všichni ale nemohou být tak dokonalí jako my dvě s Olinkou J J. Asi po 40 min chůze a objevování přírodních krás na Cominu jsme se vyplacatili mezi ostatní a šli ozkoušet průzračnou vodu. Olinka tam byla první, protože mně se zpočátku moc nechtělo dráždit moji chorobu. Nakonec mi to však nedalo a skončila jsem tam taky. Radek smočil břicho a majestátně odkráčel zpět na souš. Je mu zima a nemá rád moře. Nikde jsem neviděla moře hezčí, než bylo právě v této laguně. Osobně myslím, že z naší plavby si moc neodnesl. Na lodi spal a závěrečné koupání proseděl na šutrech. Navíc celý den byl na jeho vkus moc zamlklý a to neměl kromě únavy (kterou jsme pociťovali všichni), žádnou jinou indispozici. Zpět ve Sliemě jsme byli kolem 5 hodiny. Nasedly (pouze O. a V. – Radek nás již opustil) zpět do rachotinky k tomu samému šílenému řidiči a bavily se zděšenými pohledy našich spolucestovatelů – projel křižovatku na červenou. Naštěstí jsme jízdu přežily bez karambolu a plny zážitků se vrátily na pokoj, kde jsme našly spící Kamču. Ta nasává energii na zbývajících 8 dní práce. Sbalily jsme si a pozvaly český chlapy na prezentaci fotek z předchozího večera. Moc se líbilo. Nakonec jsme se ještě v jejich doprovodu odebrali do nedaleké hospůdky na něco k pití a snědku, protože jsme toho za celý den moc nenajedly. Zbytek nevím, přepadla mě šílená bolest, tak jsme zalezla do pelechu a probrala se ráno. Jestliže se ještě něco odehrálo, vám bude muset dopsat Olinka.
Zatím se mějte.
Zítra se již uvidíme s našima nejbližšíma. Moc se těšíme!!!
Pa a pusu posílají
V. + O.

13.8., 14.8.2006 – den čtyřicátý pátý a šestý

Ahojky všichni, kteří s námi s pomocí našeho deníku prožíváte maltská dobrodružství. Tentokrát už se hlásíme s posledními pracovními zážitky, neboť odteď si zbytek užijeme pouze jako hoteloví hosté.
Neděle probíhala v klidnějším duchu než sobota, ale práce bylo také dost. Verusha musela luxovat 3 poschodí, což jí docela dalo zabrat. Já jsem měla menší konflikt se supervisorkou Adrianou, která mě sprostě přidělávala práci v jednom „departure“. Ale jinak to bylo dobré a odpoledne jsem šla plavat a opalovat se. Verusha se bohužel nepřipojila, protože je opět nachlazená, zřejmě kvůli klimatizaci. No, už to bude muset doléčit doma.
Také dnes přijela další pracantka z České republiky. Jmenuje se Tereza a chce tu zůstat 3 měsíce. Tak dlouho bych tedy dělat pokojskou nevydržela, alespoň ne tady.
V pondělí jsme vstaly s výbornou náladou, protože přišel konečně náš poslední den práce. Krása!!! Na všechny jsme byly už od rána milé a všichni se divily, proč jsme tak veselé. Ale když jsme jim řekly, že zítra již nepracujeme, naše nadšení ihned pochopili.
Večer jsme sezvaly všechny možné lidičky na naší rozlučkovou párty. Někteří se nemohli dostavit, někteří přišli později a někteří odešli dříve, ale my s Verushkou jsme vytrvaly až do časných ranních hodin a bylo to skvělé. Nejprve jsme šli všichni na pláž do Buggiby, kde jsme popíjeli pivko a vínko a bujaře se bavili. Pak se šlo tancovat do Fuega, kde jsme to rovněž pořádně roztočili. Ovšem mne opět potkala nemilá příhoda. Při tanci, když jsme šla do kolen se mi roztrhly kalhoty od zadku až ke kolenům a zůstaly na mně volně plandat. Ale to se vyřešilo rychle. Prostě jsem se šla převléct. Nakonec jsme večer zakončili opět na pláži, kde dokonce přišla noční koupel v moři, ale jen na chvilku, protože jsme se báli medúz a voda nebyla zrovna nejteplejší. Společnost,tedy spíše její zbytky se rozešla v 6 ráno a nás čeká pouze hodina spánku, protože na zítřek máme naplánovaný další výlet. Takže se určitě zase ozveme a mějte se krásně. Dnešní den se opravdu vydařil, navíc sestava byla opravdu mezinárodní – ČR, Polsko, Španělko, Rakousko, Německo – docela dobrý ne? Tak ciao.

O+V.

12.8.2006 – den čtyřicátý čtvrtý

Páček shledáček. Sobota je vždy drsná, ale ta dnešní opravdu stála za to, protože snad odjížděl celý hotel a hned další várka přijížděla, takže jsme se nezastavily až do 16:45, přestože máme končit v 16:00. Naštěstí je tohle náš poslední víkend zde. Už se moc těšíme na všechny domů. Den byl zpestřen pouze tím, že já jsme našla pár penízků a hezkou taštičku přes rameno a Verushka si pokecala s Francouzi, kterých dnes odjíždělo opravdu požehnaně. Od jejich delegátky si vypůjčila cédéčko Francise Cabrela, které tu nyní posloucháme a odpočíváme. A navíc ji černošský pár z Francie pozval na příští léto k nim, že prý budou potřebovat au-pair. Mají 2 děti a třetí na cestě. Verushka se rozplývala, jak jsou ty dětičky krásné.
Máme také další úsměvnou příhodu z uklízení. Verushka dnes uklízela jeden „departure“ , ve kterém měli lidé malé miminko. Již při vstupu do pokoje ji ovanul závan děsného puchu dětských plínek. No a jak se tak rozhlíží, tak vidí, že na přehozu přes postel leží rozbalená plenka, jejíž obsah si vesele vytéká ven. S hrůzou v očích vyběhla ven a křičela na supervisorku Carmelinu, že je „shit on the quilt“. Carmelinina reakce byla téměř nulová. Prostě ji poslala pro jiný přehoz. Ale to není všechno. Žádný jiný zrovna k dispozici nebyl, takže Verushka nakonec musela ten původní pouze trochu otřít a bylo to. Z toho tedy plyne jedna rada na závěr. Nikdy si v hotelu neberte přehoz jako deku!! Hned po příjezdu ho zahoďte co nejdále od postele. Chudáci někteří hosté. Oni neví, že je perou jen jednou ročně a klidně se jimi přikrývají, když jim nestačí pouze druhé prostěradlo. Tak se zatím mějte.
O+V.

11.8.2006 – den čtyřicátý třetí

Ahoj lidi,
začíná nám posledních pár pracovních dnů, přesně 4. Ale dnešek už je také za námi, takže vlastně pouze 3. Snažíme se užít posledních dnů na Maltě, jak se dá. Dnes našla Verushka v jednom „departure“ vínko, tak jsme si s ním šly sednout na pláž, ještě spolu s Kami a Radkem. Ale bylo hnusný, tak jsme ho skoro celé vylily. Pak jsme si večer zašly na pizzu. Nyní se už chystáme do postýlky. Mějte se fajn.
O+V.

10.8.2006 – den čtyřicátý druhý

Přejeme krásný den všem čtenářům našeho deníku. Další day off před námi! Ráno jsme si trošku přispaly, když jsme dnes nemusely strhávat boj o vozíky, ručníky a jiné serepetky. Den ve znamení odpočinku - stráveném na pláži. Na snídani jsme to moc nepřeháněly. Z panického strachu jsme již vynechaly i máslo na snídani a skončily na suchém rohlíku a džusu. J Po takto vydatné snídani jsme se vydaly na pláž s naší nafukovací výbavou, která čítá dvě matrace a dva kruhy, poté plavecké brýle a opalovací krém. Snorchely jsme pro dnešek nechaly na hotelu, ale bylo to to jediné, co jsme s sebou na pláž neodtáhly. Jistě se pobavíte u našich videjek. Jak se snaží O. či V. vyšplhat na jednu z těch nafukovacích příšerností. Zcela jednoduché to není, protože potvory kloužou a naše „skromná“ těla měla opravdu co dělat, aby se vydrápala až na úplný „top“. Okolní přihlížející museli mít o zábavu postaráno, přidáme-li k tomu náš bouřlivý smích. Celý den strávený na pláži poznamenal i naše zatím sýrová těla, která konečně začala chytat grilovací barvu. Mě se dokonce podařilo i trošku připálit, ale „never mind“ J. Skočily jsme si na večeři, která byla jako obvykle nepoživatelná, ale potkaly jsme jako každý večer kámoše z Polska. O zábavu bylo postaráno, protože on je nesmírně ukecaný a téma si vždy najde. Dnes se hrála hra ironie. Vše, co kdokoliv řekl, mělo značit úplný opak, takže jsme se častokráte docela zamotali J. Ale bylo to fajn. Tak zase zítra.
Pa a pusu V. + O.

9.8.2006 – den čtyřicátý první

Ahoj lidičkové, tak se po dlouhé době hlásím opět já. Olinka na sebe převzala zodpovědnost autora deníku, ale už ji to také přestává bavit. Ono není moc co psát, ale hlavně máme čím dál tím méně času, který bychom mohly obětovat psaní denních prožitků. Dnešní den se vyvíjel zcela obvyklým směrem, ráno krušné probuzení do práce, snídaně, tvrdá dřina….. však to již znáte z předchozích vyprávění. Odpoledne jsme se sešli na pokoji s naším milým polským „friend“ Radym, společně si prohlédli jeho fotografie z Marsaxlokku (= rybářské městečko, které jsme měly v plánu navštívit, ale nějak nám to nezapadlo do našeho časového harmonogramu). Dobelhaly se na večeři, kde jsme se zapřením spořádaly nepoživatelné kousky čehosi. Nemám odvahu to nazývat nebo spíše nevím jak to nazvat. Moc dobrý to nebylo. Navíc stále nevíme, co nám způsobuje velmi nepříjemné zažívací potíže. A proto se snažíme omezovat jídlo podávané v hotelu. Takový týdenní nepřetržitý průjem dokáže člověka značně vysílit. Kolem sedmé hodiny jsme se vydali do pár kilometrů vzdálené Sliemy, do Radkova bytu navštívit jeho skvělé přátele a zakončit tak příjemně načatý večer konverzací. Gassia ani Leszek neměli tušení, že je přepadneme, ale byli mile překvapeni a mávali nám z jejich skromné lodžie, když nás viděli přicházet směrem z autobusové zastávky. Konverzační témata byla různorodá, ale „main stream“ – „political science“, Polsko, plánování naší návštěvy, do které nás přímo vtáhli. Diskutovalo se i o současné politické situaci v ČR a Polsku. Dozvěděly jsme se, že prezidentem a prvním ministrem v polsku jsou jednovaječná dvojčata. Téměř nerozeznatelné. Ukazovali nám novinový článek s jejich společnou fotografií a vznikla mezi nimi malá roztržka – „Who is who?“ Nakonec došlo k usmíření, že je to vlastně úplně jedno, protože oba dva jsou pořádní hlupáci a u nadprůměrně inteligentních polských příslušníků dosti neoblíbení. Večer uběhl rychle, o půl dvanácté v noci jsme se s Olinkou rozhodli k cestě zpět. Radek, nesporný gentleman, nás doprovodil do Pacewille, cca 30 min chůze od jejich bytu ve střízlivém stavu. Cestou nás zastihl příšerný liják. Místo silnice se proti nám valila rozbouřená řeka a my jsme byli ve dvou sekundách mokří od hlavy až k patě. Ani na spoďárech nezůstala nitka suchá. Kolem 00:30 příjezd do hotelu, sprcha a sladký spánek.
Zdraví V + O

8.8.2006 – den čtyřicátý

Dnes mám narozeniny, ale po ránu se na to tedy necítím. Holky na tom nejsou o moc lépe, i když Kami nejde do práce, protože jí bolí v krku, to ale také není žádné terno. Spaly jsme asi 3 hodiny, takže únava je na nás vidět na první pohled. No ale nedá se nic dělat, pustíme se opět do uklízení.
Hurá, tak máme konečně po směně. Zalezeme do pokoje a budeme spát a odpočívat, pustíme si film, prohlédneme fotky…atd. Nejprve ale večeře, to nás posílí, i když občas přinesou do kantýny takový blafanec, že se k tomu nedá ani přičichnout natož to jíst.
Jo a nesmím zapomenout, že mi Verushka dala dárek, který je společný i od Hrušky, takže holky děkuju a také děkuju všem, kteří mi popřáli a poslali narozeninovou sms. Nejhezčí mejlík byl od maminky. Díky moc. Teď už jsme plnoletá i v Británii a USA, tak můžu klidně spát.
Tak se mějte hezky, zase napíšeme.

O+V.

7.8.2006 – den třicátý devátý

Nazdárek lidičky. Máme další day off, což je super. Dnes jsme původně chtěly dopoledne vyrazit na výlet, ale přemohla nás potřeba spánku, tak jsme se trochu déle vychrupaly. Pak jsme se rozhodly pro koupání a opalování. Dnes ovšem bylo zase větrno, takže když jsme dorazily na pláž do Buggiby, všimla si Verushka, že je vyvěšená červená vlajka, což znamená „zákaz koupání“. Nicméně jsme se na chvilku nechaly prohřívat sluníčkem, vyfotily jsme nějaké fotečky s vlnami a kochaly se pohledem na rozbouřené moře. Po chvilce se Verushce začalo chtít hrozně na záchod, takže odběhla rychle do hotelu a já jsme se zatím přesunula na pláž u něj, kde skoro žádné vlny nebyly, protože je to v klidné zátoce. Pěkně jsme se vyblbly s plovacím kruhem, na který jsme se obě střídavě snažily vydrápat. Verushu mám přitom zdokumentovanou. Pak jsme se šly osprchovat a hurá na pár hodin do postele, protože na večer máme naplánovanou velkou akci.
Už několikrát jsme se chtěly podívat do Paceville, městečka klubů a diskoték, kde to žije každou noc a paří se tam do časného rána. Zatím to nikdy nevyšlo, ale tentokrát to vypadá slibně. V pět hodin nás na pokoji vyzvedl Radek, náš nový polský kamarád. Spolu s ním jsme všechny tři (má osoba, Verusha a Kamča) měly jet do Sliemy. Nakonec se k nám přidal ještě Vojta, který tu také pracuje a je to také Čech.
Radek bydlí ve Sliemě v typicky maltském baráčku se zelenými dveřmi, jeho byt se nám po podrobném prozkoumání opravdu líbil, obzvláště pak jeho kamenné schůdky ke sprchovému koutu v koupelně. Ale ještě více se nám líbili Gosia s Leszkem, moc milý a hezký polský pár, jsou to Radovi kamarádi, kteří s ním bydlí a také tu pracují v jednom hotelu. Všichni tři se znají ze studia politologie.
Večer se vyvíjí opravdu dobrým směrem. Popíjí se maltské víno, bavíme se, je sranda, nálada stoupá. Pak následuje přesun do Paceville busem. Zde se udiveně rozhlížíme, protože je to tu vážně diskotéka na diskotéce. Odevšad zní hudba, spousta světel, lidí, křik, tanec, zábava, alkohol, všechno. Ale bylo to vážně super. Všichni jsme prošli asi 5 klubíků a o půlnoci jsem pak začala slavit moje narozeniny. Připili jsme si tequilou pouze za 40 centů ( asi 24 Kč) – pro alkoholiky by tu byl ráj.
S Verushou jsme si super zatrsaly a doufáme, že ostatní také. V půl druhé jsme nasedly na bus zpět do Quawry a snažily se co nejdříve usnout, protože zítra bohužel normálně pracujeme.
Zatím se mějte krásně.

O+V.

4.8., 5.8., 6.8. 2006 – den třicátý šestý, sedmý a osmý


Ahoj lidi. Pátek, sobota i neděle jsme musely do rachoty, ale s nadšením všem oznamujeme, že jsme opět přežily a chystáme se na další akci. Průběh posledních několika dnů je bohužel trochu zpestřován zažívacími potížemi, kterými trpíme svorně všechny tři, jak jsme spolu na pokoji a pořád nevíme, z čeho to je. Podezíráme ovšem máslo ze snídaně, které je v místních vedrech vždycky úplně rozteklé. Verusha to zase odnáší nejvíce, ale snad to brzy přejde.
V práci se nic moc nedělo, pouze jsme nalezly další lehátko a kruh do vody, už toho máme plný balkón. Aspoň ale máme v čem blbnout v moři. Také jsme našla úplně novou soupravu spodního prádla, ještě s visačkami, ale bohužel mi to bylo malé, takže nové prádýlko má Kami. Jinak jsem našla kolíčky, melouna, bonbóny, prací prášek, ovšem peníze žádné. Lidi jsou tu škrti, ale když vidím, jak ten hotel vypadá, tak se jim ani nedivím.
V sobotu odpoledne jsme se byla projít, bylo opravdu větrno, palmy se prohýbaly pod nápory vichru, moře se vzdouvalo a byly poměrně velké vlny, které se nádherně tříštily o pobřeží. No tak jsem si při té příležitosti koupila nové plavky, byly se 40% slevou a jsou úžasné. Stejně mám za dva dny narozky.
Také jsme se tu asi před týdnem seznámily s polským studentem Radkem, který s námi byl párkrát pokecat na pláži odpoledne po práci. Zajímavé je, že studuje 3 obory na vysoké škole najednou, je mu 24 let, je vcelku v pohodě. Akorát nám přijde, že si trochu honí triko, protože pořád vypráví o kamarádech tady a tam a chová se tak, jako by všechny moře světa přeplaval. Ale je určitě velmi inteligentní.
Jinak to bude asi vše. Dnes večer jsme byly opět na Sangrii a chvilku si zatancovat ve Fuegu, bylo to fajn, zase jsem zpívala karaoke a Verushka mě hlasitě povzbuzovala. Na zítřek máme skvělé plány, ale nic dopředu prozrazovat nebudeme. Počkejte si. Zatím papa.

O+V.

3.8.2006 – Den třicátý pátý

Ahoj všem čtenářům! Dnes byl všemi očekávaný „day off“. Vyrážíme na Gozo, zelený ostrůvek 30 km vzdálený od Malty. Původně jsme měly v plánu procestovat Gozo autobusy a pěšmo, takže jsme předchozí večer zasvětily odpočinku. Ráno opět krušné. Vstávaly jsme stejně brzo jako do práce. Chvíli nám tedy trvalo, než jsme si uvědomily, že dnes nás čeká hodnotně strávený den bez smetáků, nepříjemných supervisors, nenávistných pohledů a propocených uniforem. A to hned zvedne náladu! Snídaně dobrý, papáme jen rohlík s máslem J (Navíc máslo je tu slaný. Moc dobrý to není, ale je to to jediné, co můžeme po 5 týdnech neměnící se nabídky švédského stolu pozřít L). Cesta autobusem příjemná, řidič trošku „crazy“ a zdálo se, že klakson je jeho nejlepším přítelem. Byly jsme dokonce svědky menší silniční potyčky, kdy to náš „crazy“ řidič málem napral do stojícího osobního automobilu. Chlapík vyskočil z auta, ťukal si na čelo a pořvával ne zrovna slušné výrazy. Cestující (včetně nás samozřejmě) se slušně pobavili. Příjezd do Cirkewwy kolem 10 h a následné čekání na nejbližší trajekt směr Gozo. Příjemné překvapení u pokladny. Zpáteční lístek za pouhé 2 libry!!
Na trajektu: krásný výhled, azurové moře osvícené slunečními paprsky, mírné vlnky a na obzoru 2 ostrovy. Comino a vzdálenější Gozo. Znatelný kontrast, bijící přímo do očí, je svěžest ostrova Gozo a vyprahlý hornatý povrch Comina. Cesta trajektem trvala 25 minut. Všichni cestující chtěli urvat nejlepší místa na přídi. Nám se to kromě Olinky nepodařilo, ale aspoň jsme se necítily jako sardinky ve slaném nálevu představující zpocené paže turistů mačkajících v křeči své digitální fotoaparáty. I tak jsme si plavbu užily a pořídily i nějaké ty cenné obrázky. Trajekt zakotvil v přístavu Mgarr na Gozu. Hned při výstupu nás zastavil snědý chlapík. Hned z prvního pohledu nám bylo jasné, že je to Gozan. Nabídl nám své taxi služby - celodenní výlet po ostrově za 5 lir pro každou. Chvíli jsme váhaly, ale nakonec kývly. Měl v rukávu docela pádné argumenty. Autobusová síť na Gozu není úplně organizovaná a navíc časové rozmezí odjezdů je někde mezi jednou až dvěma hodinami na jedné autobusové lince. Nabídku jsem tedy přijaly a vydaly se jako první zastávku do hlavního města Viktoria (Rabat). Při cestě jsme se zapovídaly s naším řidičem 29-ti letým Nikolasem, narozeným na Gozu a znající každý kámen tohoto ostrova – jeho slova. Klasicky si můžete povšimnout, že totéž město, má dva názvy. Byly jsme poučeny, že Rabat je název původní (maltský) a Viktoria se začalo používat na počest anglické královny Viktorie. Pokochaly jsme se krásným výhledem z Citadely a navštívily tamní folklórní muzeum. Po kulturní vložce následovala nákupní horečka na zdejším tržišti, kde najdete vše od plesnivých broskví (spíše jakési hroudy obalené vosím rojem) po spoustu malých zbytečností všeho druhu. Nikolas čekal na svém místě a nervózně přešlapoval. Další zastávkou bylo Azur Window. Cesta k němu byla příjemná, v klimatizovaném taxíku, s kvalifikovaným průvodcem, ale v poněkud americkém stylu. To, kam se nelze dostat autem je nezajímavé. Vše jsme sledovaly pouze z povzdálí. Tímto směrem jsou solné pánve, támhle za tím kopcem, jsou vápencové jeskyně…..apod. Největší turistická atrakce je však automobilům zpřístupněna, tak jsme se mohly i my pokochat tou nádherou. Mnohdy až kýčové pohledy na přírodní úkaz v podobě obloukově vymleté skály obklopené zářícím mořem. Krása.
Následovalo rybářské městečko na severu Goza, kde jsme měly další téměř dvou hodinový rozchod. Čas jsme vyplnily koupáním v moři, které se nám však zdálo poněkud slanější, než je tomu u maltských břehů. Voda nebyla zdaleka tak průzračná. Žádné rasy a pro naše potěšení ani žádné medúzy (alespoň nebyly vidět). Cestou zpět do přístavu jsme si daly krátkou zastávku pod kopcem na jehož vrcholu ční socha Krista. Identická, ale poněkud menší, nežli je v Rio de Janeru.
Zpáteční cesta trajektem nás všechny zmohla a solidárně jsme všechny při audio nahrávce (kde nalézt a jak nasadit záchranou vestu ve 3 jazycích) usnuly. Po 20 min spánku nás probudily další instrukce. Tentokrát však jiného charakteru. Které schody využít při výstupu z trajektu. Osobně si myslím, že je to maximálně zbytečné na tak malém plavidle J. Návrat na hotel, večeře, prohlížení dnešních fotek a sladký spánek přeji i Vám.
Dobrou noc.
V. + O.

1.8., 2.8. 2006 – dny třicátý třetí a třicátý čtvrtý

Nazdárek všichni. Jsou za námi další dva pracovní dny, tentokrát poměrně bohaté na zážitky. Práce se dala přežít, měly jsme všechny víceméně pohodu, co se počtu pokojů na úklid týče, ale i tak stojí za zmínku pár událostí. Například jak „Kami vytírala podlahy ve svých pokojích“. Zrovna se totiž na jednu vykašlala, když ji přišla zkontrolovat supervisorka Adriana. Řekla jí, ať jí všude vytírá a zase odpochodovala. Nato se Kami vydala do dalšího pokoje. Ovšem řekla si, že tento už jí určitě kontrolovat nebude, protože tu přece byla před 5 minutami. Takže podlahu zase nevytřela. Vypadala čistá. Zabouchne dveře, rozhlédne se a co nevidí. Adriana kráčí směrem k ní a jde ji kontrolovat. No tak to už byl tanec. Křičela na Kami, jestli si z ní dělá srandu, že jí před chvílí přece řekla:“Vytírej podlahu všude.“ To ovšem není všechno. Když skončíme práci, obvykle vyléváme vodu z kýble v posledním pokoji, ale Kami si ho omylem zabouchla a zrovna od tohoto neměla klíče. Tak stojí a rozhlíží se, kam tu špinavou vodu vyleje, no a zrovna tamhle v rohu stoji jedna kytka, tak šup tam s tím. Začne bezstarostně vodu vylévat, když tu slyší známý křik a Adriana stojí za ní. Stručně a jasně, kámošky z nich asi nebudou.
Další zajímavá příhoda se stala Verushce. Potřebovala si ještě vzít poslední tabletu antibiotik, tak to jde oznámit supervisorce Ritě. Přijde za ní do pokoje, který zrovna kontroluje, a co nevidí. Rita je pod postelí a čouhají jí jenom nohy. Právě totiž zkoušela čistotu vytřené podlahy. Verusha vyběhla rychle z pokoje a měla co dělat, aby se na celé kolo nerozesmála.
Takže občas je tu i o zábavu postaráno.
Jinak dnes jsem řešila problém s Češkou z Brna Gábinou, která ráno přijela, ale zítra opět odjíždí. V agentuře v Čechách jí totiž řekli, že tu bude vydělávat, takže nemá sebou moc peněz. No, chuděra, byla z toho pěkně paf a my se jí nedivíme. Bohužel jak česká tak maltská agentura se k tomuto problému postavily velmi laxně, tak si prostě „přebookovala“ letenku a jede domů. Byly jsme se ní alespoň vykoupat v moři a trochu si zablbly na matračkách. Vypadala docela fajn, škoda, že nemohla zůstat.
Zítra máme volno, tak teď trochu odpočíváme na pokoji, ohlásíme se z dalšími zprávami z maltských ostrovů. Zatím papa.

O+V.

31.7. – den třicátý druhý

Dnes máme volno. Vydatně jsme se prospaly a na snídani jsme šly opět na poslední chvíli. Pak jsme se přesunuly do Beach clubu ve Sliemě. Rozhodly jsme se vyzkoušet konečně seakayaky. To bylo fakt super. Sice to nemělo se skutečným kajakem moc společného, ale pro holky to byl zážitek, protože Veruša i Kami v něčem takovém seděly poprvé. Ale všem se jízda líbila. O chvíli později přišlo ještě větší dobrodružství. Zaplatily jsme si jízdu na banánu, který byl tažený motorovým člunem. Strašně to s námi házelo, třikrát jsme spadly, docela jsme si nalokaly, ale zážitek stál rozhodně za to. První pád byl opravdu drsný, vůbec jsme to nečekaly a chvilku jsme brousily hladinu ksichtem, přilepené na banán, než jsme se propadly do hlubiny. Trvalo nám poměrně dlouho uvědomit si, že se musíme pustit. Kami se rozepla vesta, kterou měla už od začátku rozpadlou a plavky ji visely u krku. Druhý pád pro Kamču také nepříjemný, protože jí banán při dopadu spadl na hlavu. Navíc bylo velmi obtížné se na tu věc z vody zpět vyšplhat, takže po třetí už nás to stálo poslední zbytky sil a přály jsme si, ať už s námi jede zpět do přístavu. Když jsme si dostatečně užily sluníčka, šly jsme se projít po Sliemě a trochu nakupovaly, nechte se překvapit. Pak jsme se přesunuly zpět do Bugibby. Den jsme zakončily také velmi pěkně. Zašly jsme si do hospůdky, kde byl dnes večer na programu skotský zpěvák, který zpíval vážně skvěle. Daly jsme si Sangrii a užívaly si jeho krásného hlasu. Dnes se nám bude dobře spát.
Ještě malá poznámka na závěr. Snad abychom nevyšly ze cviku, opět nás dnes potkaly 2 nepříjemné příhody. Tentokrát byly hlavním účinkujícím naše plavky. Veruschce se rozpadl horní díl a já zapomněla na záchodech při převlékání spodní díl. Mami promiň, vím, že už je to podruhé, co se mi něco takového stalo, ale asi je mi to souzeno, že mi nové plavky prostě nevydrží vcelku. Zřejmě budu chodit pouze v jednodílných!

O.+V.

28.7., 29.9., 30.7.2006 – dny dvacátý devátý, třicátý a třicátý první

Ahoj všichni. Delší dobu jsme se s Verushou neohlásily, a tak to doháníme, jak se dá. Opět shrnujeme, tentokrát hned 3 dny, protože se konala především práce a nic dalšího zajímavého. Já jsem nyní pracovala 5 dnů po sobě, takže mě to dost zmohlo. Veruška pořád trochu bojovala s bolestí v noze, ale už je to dobré. Dostávaly jsme celkem dost pokojů, navíc na sedmém (nejvyšším( patře), kde nám kontrolují absolutně všechno, takže se tam člověk pěkně zapotí. Verusha uklízela jeden den pokoj, kde bydlí muž, který mám sám pro sebe 2 koupelny, 2 ložnice, obývák a obrovský balkón s vířivkou, no prostě to už je hrozný snobismus. Také našla v jednom pokoji 5 maltských lir. V neděli večer, před vytouženým dnem volna, jsme objevily novou hospůdku, kde je živá hudba a servírují tam „free snacks“ zdarma J.Zašly jsme tam na chvilku ještě se dvěma Čechy, Hankou a Danem. Zrovna bylo karaoke, tak jsem si také zazpívala svoji oblíbenou písničku od The Coors. Potkaly jsme zde Malťana, který má krásné jméno: Hermann Copolla. Nádherný mix! Povídal nám, že jsme první Češi, se kterými kdy mluvil a vemlouvavým hlasem nám doporučoval nejlepší rybí restaurace na Maltě.Pak jsme si šly na chvilku zatancovat do Fuega a hurá do postelí. Zasloužíme si zase jednou pořádný spánek.

O.+V.

Naše fotečka, před tím, než jsme vyrazily do Fuega pařit!!!

Den dvacátý sedmý a dvacátý osmý - 26.7.2006, 27.7.2006

Opět spojujeme dva pracovní dny, protože není moc co vyprávět. Pracovaly jsme, dřely a makaly. Ještě nás čeká několik podobných dní, snad to ve zdraví přežijeme. Příští týden se zase vydáme na nějaký výlet. Dnes jsme vyzkoušely novou pláž v Buggibě, kde je zvláštní umělý povrch z jemných kamínků, bylo to docela fajn, ale Veruša musí být ještě opatrná na svojí nohu. Bylo tam zase spousta ježků, ale prý jsou indikátorem čisté vody, to nám říkal Kryšpín. Jinak nuda, zatím se mějte.

O.+V.

Den dvacátý šestý – 25.7.2006

Tak dnes byl další zajímavý den. Ráno v 5:30 jsme se probudila zábleskem ostrého světla zářivky a zjistila, že Veruška je už vzhůru a rozmlouvá se sestřičkou o nadcházejícím zákroku. Zvážili ji, změřili teplotu, sundala si šperky, oblékla si podivnou neforemnou košili a v 6 mi ji odvezli. Chtěla jsem být solidárně vzhůru a čekat, až ji zase přivezou zpět, ale to nešlo. V noci jsme moc nespali, světlo z chodby mi svítilo do očí a zvonily tam telefony. Takže jsem teď byla v tu ránu tuhá J. Probrala jsme se, až když se rozrazily dveře a dovnitř vjelo lehátko, na kterém se Veruška probírala z narkózy. Uložili ji na postel a mně řekli, že potřebuje být v klidu a spát. Snažila jsme se ji uklidnit, ale ona mi pořád něco povídala. Navíc nemohla pochopit, že se mnou může mluvit česky, takže konverzace probíhala anglicky. Protáčely se jí panenky, nevěděla kde je, vždycky jsem ji řekla, že už je to v pořádku, že jsme s ní, jí se rozzářila očka a objímala mě. No a za pár minut se mě ptala znovu. Jinak ale v pohodě, zašla jsme si na šálek horké čokolády a Veruška za chvíli usnula. V mezidobí jsem se šla projít do města a prohlédla si alespoň kousek Sliemy. Pak jsem ještě cestou zpátky stihla koupit nějaké ovoce. Veruchu jsme našla už probuzenou a měla opět všech pět pohromadě. Nasnídala se, no a pak už jsme jen čekaly, až nás pustí. Naštěstí pro nás z hotelu poslali auto, takže doprava zpět do Quawry byla pohodlná. Odpoledne jsme se trochu prospali, já jsme pak šla na chvilku na pláž, dali jsme si večeři a teď se možná půjdeme trochu projít. Doufáme, že další pobyty v nemocnicích už nás tu nečekají. Trochu mne ale naštvalo, že jsem přišla o svůj jeden day off, no ale co, hlavně že jsou zase všichni v pořádku. Veruška bude brát několik dní antibiotika, aby se jí do nohy nedostala infekce a odpočine si. Pak začnou další dobrodružství. Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den dvacátý pátý – 24.7.2006

Zdravíme z vyprahlé Maltské krajiny. Nicméně se dnes zdržujeme pouze za zdmi hotelu Suncrest. Po včerejší nehodě, kdy se mi zdařilo schytat do jedné nohy 41 bodlin z mořského ježka, jsem si domluvila jeden den bez pracovní povinnosti. Holky nicméně tvrdě pracují, ale já je chodím alespoň morálně podporovat. Mockrát se mi to však nepovedlo, protože mě při každé cestě do vyšších pater potkal supervisior a odeslal zpět na pokoj, že nesmím chodit. To abych byla zítra „all right“ do práce. Noha mě sice bolela, ale nebylo to nic děsivého a po uklidňující zprávě, že bodliny za pomocí krému samy vyjdou z těla, mě nic neznepokojovalo. Nicméně jsem potřebovala získat neschopenku, takže mě Kryšpín odeslal za hotelovým lékařem. Olinka mne doprovodila, protože si tak mohla o půl hodiny zkrátit pracovní dobu. Stejně na tom nezáleží, protože musela za kratší dobu stihnout stejný počet pokojů L

U doktora fronta. Nečekaly jsme. Šly jsme si nejprve nakoupit nějaké ovoce, z něhož se pak vyklubal sprchový gel a kola. Při cestě zpět do ordinace jsme s hrůzou zjistily, že fronta se ještě prodloužila. Olinka v mezičase stihla odnést náš „velký nákup“ do hotelu. Vrátila se a já stále ještě nebyla na řadě L

Jelikož už byl čas večeře a my stále trčely v čekárně, naplánovaly jsme si večeři v pizzerii poté, co mi doktor vystaví neschopenku na ten daný simulující den. Náš plán se zdál dokonale promyšlený, ale vše se obrátilo. Nebudu předstírat, že mě verdikt doktora nezaskočil. Musíte okamžitě do nemocnice, kde mě všechny hluboko zaryté bodliny vyndají dříve, než se mi tam dostane infekce. Pruda. Představa, že se z nemocnice vrátíme někdy kolem půlnoci a ráno zase do práce, byla více než děsivá. Odvoz byl přímo z hotelu a to záchrankou. Ostatní hosté si museli přinejmenším myslet, že někoho postihl infarkt. Ze sanitky nebyl výhled (pouze na velmi šarmantního řidiče J), okna byla zatmavena (spíše zabělena) - žádné „sightseeing“ se nekonalo L. Po příjezdu do nemocnice nám v první chvíli bylo jasné, že se jedná o privátní zařízení. Opravdu nádhera! V duchu jsem děkovala prozíravosti mého několikanásobného pojištění, teď jen doufám, že hospitalizaci opravdu proplatí!!

Zbytek dne probíhal ve znamení čekání na lékaře. Jeho verdikt byl ještě zdrcující, něž ten prvotní. Musíte zůstat přes noc, nic nejíst a nepít. Ráno v 6 h vás čeká operace v celkové anestezii. Bodlin je tam hodně a navíc hluboko. V té chvíli se mi poprvé zachtělo domů. Nikdy předtím si do mě nikdo neřízl a když tak maximálně v lokální anestezii. Nejdříve jsem kladla odpor, že je to přece pohodě, nebolí mě to, infekce tam není a lokální anestezie přece musí bohatě stačit! Čím dál tím víc jsem získávala pocit, že dělají z komára velblouda a tahají peníze z pojišťovny. Nicméně slovo doktora je svatý, musela jsem se podvolit jeho vůli. Chtěla bych moc poděkovat Olinčiné mamince, která podávala lékařské rady přes telefon (Děkuji moc!!!). A taky samotné Olince, která byla se mnou až do chvíle, kdy mě odvezli na sál. Mým rodičům se musím omluvit, že jsem je držela v nevědomosti až do této chvíle, ale nechtěla jsem jim přidělávat zbytečný trable. Vše proběhlo v pohodě, ale já si z následujícího dne moc nepamatuji. Olinka byla se mnou, tak vám to barvitě povypráví. A jak doufám, tak velice ráda J.

V + O

Den dvacátý třetí – 22.7.2006

Zdravíme čtenáře. Marně se snažím vyplodit něco zajímavého z dnešního dne. Je to pořád to samé. Uklízení mi už pomalu leze na mozek. Nemůžu překonat nechuť, se kterou ráno vstávám do práce. Přišla na mě krize. Mám pocit, že je ta práce naprosto zbytečná, neuspokojuje mě a myslím na spoustu jiných možností, jak strávit den. Je toho tolik, co bych chtěla na Maltě a v jejím okolí poznat. Dnešní den je ve znamení depky. Olinka to tak možná necítí nebo si to aspoň nechce připouštět, ale práce je vážně otrava. Člověk se strašně užírá, když dělá, co ho nebaví. Navíc na nás stále někdo dohlíží. Když se jedné z nás podaří udělat svou práci dříve, něž- li je konec pracovní doby, tak se k vám slétne supervisor a napaří další „special work“ nebo se přiřítí s výhružkou, že se s vedením domluví, aby nám dávali více pokojů. Nikoho však nezajímá, že většinou to nestíháme a jen málokdy se nám opravdu podaří skončit přesně v 16 h. Na Maltě všichni žijí s pocitem, že neustálý dozor a dohled něco vyřeší. Nedávají člověku prostor seberealizovat se. Mají naučené postupy a v případě, že se od nich někdo odchýlí, je okamžitě sankcionován. A to i v případě, že přijde s revoluční myšlenkou. (Př. Vana se nevymývá vodou, nýbrž jakousi chemikálií, která se nesplachuje. Takže vyžírá smaltový povrch vany, ale to nikomu nedojde. Jen se udivují, že jim vana prapodivně časem černá.) Boss tu prostě nenaslouchá svým podřízeným. Omlouvám se za mírně negativní mail, ale pobyt tady není jen samá legrace. Máme i černé dny. Akorát se je snažíme v deníku eliminovat. Někdy odložíme psaní deníku na jiný den, protože ani jedna z nás nemá na jeho psaní náladu. Ale jak jsme se samy přesvědčily, tak se ty výluky jen prodlužovaly. Najely jsme zpět na starý systém - „okamžité zpovědi“.

Po práci jsme zamířily k moři, zchladily bolavé těla a večer se půjdeme opět pořádně rozhýbat do salsa baru. Zítra je day off, tak si to můžeme dovolit. Plány na jeho strávení nebudu prozrazovat, protože samy ještě nejsme rozhodnuté, ke kterému se přikloníme. Uvidíme ráno.

Mějte se a dobrou noc.

V + O.

P.S.: Jdu střídat Olinku ve sprše, nějak se nám tam zapomněla a z koupelny se linou zvláštní ponuré ruské písně. Jdu ji zpět přivodit úsměv na tvář.

Malá poznámka na konec : Zpívala jsme si ruskou ukolébavku „Spokojnoj noči“, kterou jsme kdysi zpívali se sborem na gymplu. Dále si myslím, že systém neustálého dohledu a kontroly se netýká Malty, ale spíše většiny nekvalifikovaných profesí, u kterých praxe ukázala, že je to potřeba. Sama jsme pracovala 7 měsíců jako brigádník u Mc´Donald´s, tak vím, co to znamená. My s Verušou jsme ale studentky, vysokoškolačky, kde se člověk učí pravému opaku, tedy odvádět dobrý výkon neustále, aniž by vás musel někdo kontrolovat. Nakonec, kdo se chce na univerzitě udržet, musí se snažit jen on sám. Proto nás to štve, když nám říkají, že máme dělat něco, co bychom stejně udělaly a rozčilují se, že si práci plánujeme samy podle našich potřeb. Ale já to beru s rezervou, jinak to ani nejde, my nevíme, jak to tu chodí,tak nám těžko mohou dát lepší práci, když jsme tu na 6 týdnů. Já to beru jako zajímavou zkušenost a i když jsme z toho také ztrhaná a mám rozlámané tělo, mohu si alespoň vážit toho, že se mi dostalo privilegia být studentkou vysoké školy a že toto nebudu muset dělat po zbytek života jako ty ženské, které tu vidíme pobíhat každý den.

Ale dost filozofických úvah, půjdeme se někam odreagovat a vy se mějte hezky. Přejeme krásný sobotní večer!

O.+V.

Den dvacátý druhý - 21.7.2006

Nazdárek lidi. Právě jsme se vrátili z večeře. Holky se šly koupat do moře, já dnes nemám chuť, tak si budu číst. Dnes byl opět perný den. Uklízely jsme s Verušou 2 studentské pokoje, tedy pokoje, ze kterých dnes odjeli. Takový binec jsme v životě neviděla. V koši jsem našla 2 použité kondomy, na podlaze byly nedopalky od cigaret, spousta odpadků úplně všude i na balkoně, flašky s nedopitým pitím, ručníky mokré zmuchlané v koupelně, potopa kolem vany. Prostě čurbes! Uklízely jsme každá přes dvě hodiny. Doufám, že zítra mě nečeká to samé. No, ale všechno zlé je pro něco dobré. Na nočním stolku jsme našla 10 € bankovku a nějaké drobné centy. Tak si je dohromady pěkně užijeme. Zatím se mějte hezky. Papa.

O + V.

Den dvacátý první - 20.7.2006

Čusík busík lidi, další horký den je pomalu za námi. Dnes jsme se vykopali z postelí až po deváté, v klidu spapali snídani a opět nás čekal výlet. Tentokrát jsme měli společnost, přidali se k nám 2 velmi roztomilé Rakušanky z Bregenzu Yasmine a Verena.

Autobus nás odvezl do města Mosty, přes kterou jsme již několikrát projížděli, ale ještě jsme se zde nezastavili. V plánu byla prohlídka místního kostela, který má čtvrtou největší kupoli na světě o průměru 52 metrů. Vypadá opravdu impozantně. Hned u vchodu jsme v zahalili všechny svá ramena a nožky. Tentokrát to máme zdokumentováno. Na fotce nás možná nepoznáte, ale zato vás pobaví pohled na růžolící se tetičku z venkova v květované sukni (já) a vedle ní na ubohou pohublou Indku ( Kami). Rakušanky vypadají na rozdíl od nás úplně normálně, no jo, tak stát bývalého východní bloku se zase předvádí. Kostel v Mostě je ale i uvnitř velmi hezky vyzdobený. Byl vystaven v letech 1833 až 1860 a zdejší největší pozoruhodností je vystavená kopie německé bomby, která za 2. sv. války propadla stropem kopule a světe div se nevybuchla. V průvodci se píše, že tato událost pojí Maltu s Českou republikou, protože bomba byla vyrobena ve Škodovce a Česi do ní schválně neumístili rozbušku, pěkná sabotáž! Ovšem místní v tom samozřejmě vidí ohromný zázrak.

Zjistili jsme, že v Mostě není prý nic jiného k vidění. Protože už nám bylo pěkné vedro, přesunuli jsme svá těla na pláž. Rozhodli jsme se zajet na západní pobřeží ostrova, do zálivu Ghajn Tuffieha Bay, kde se nachází 200 m dlouhá písečná pláž obklíčena ze všech stran vyprahlou krajinou a skalami. Koupání bylo nádherné, potápěli jsme se pro mušle, házeli s míčem a užívali si sluníčka. Yasmine a Verena nás opustili dříve a jeli do hotelu. My jsme se ještě chvíli louhovali ve slané lázni a před odjezdem vyšplhali na jeden kopec nad pláží, z něhož se nám otevřel výhled na další malebný záliv a azurově modrou hladinu moře. Prostě krása, slovy to lze těžko popsat, ale těšte se na fotečky!

Následovala chutná večeře v hotelu, tentokrát bylo i ovoce, naše včerejší prosby u ředitele hotelu byly vyslyšeny. Teď odpočíváme po příjemné sprše na pokoji, posloucháme hudbu a mažeme naše sluncem zmučená těla. Zatím páčko.

O+V.

Den dvacátý – 19.7.2006

Ahoj doma i mimo něj. Další pracovní den je za námi. Bylo to (jako obvykle) pořádné „adventure“. Ráno se nám nechtělo z pelíšků, ale nakonec jsme se vzájemně přesvědčily, že na snídani určitě dorazit musíme. Po snídani jsme vklouzly do našich obřích uniforem, já už jsem si sehnala o 2 čísla menší, ale stále za mnou vlaje spousta zbytečné látky.

V 8 h se ostatní pokojské slétly na úklidové vozíky takovou rychlostí, že jsme ani nestačily mrknout. Ani mě ani Olince se nepodařilo ukořistit žádný z pojízdných „trolley“. Tento problém nastává téměř pokaždé, ale dnes to nabralo grády. Hodinu jsem lítala z patra do patra a sháněla si náčiní. Olinka měla šťastnější ruku a narazila na jeden volný hned ve 2. patře. Já za pomocí asistence 2 supervisior až v patře šestém. Cestou dolů (do prvního patra) se mi stala nehoda. Zasekl se se mnou výtah a to navíc ve sklepě. Řeknete si, že to nic není. Ale po 15 minutách, kdy mi nikdo neodpovídal na moje naléhavé mačkání tlačítka na přivolání asistence, se mě zmocnila panika. Navíc jsme ve výtahu nebyla sama. Byl na mě namáčknutý ten pitomý, smradlavý vozík. Začala jsem bušit na dveře a naléhavě se dožadovat pomoci. V zoufalosti jsem si začala vypočítávat, za jak dlouho mi může dojít kyslík Nic příjemného. Nakonec mě uslyšel kolem procházející kuchař a zavolal pomoc. Páčidlem rozevřeli dveře a až v tu chvíli jsme zjistila, že nejsem přímo v patře, ale ještě pod úrovní sklepa. Škvírou mě vypáčili ven, takže jsem zase ztratila ten zpropadený trolley. Asi už vím co je klaustrofobie a rozhodně bych si toto adventure znovu nezopakovala. Říká se: „Jen zachovat klid.“, ale to moc dobře nejde, věřte. Prvních 5 min to s Vámi nic nedělá, ale posléze se vám zdá každá minuta být věčná.

Téměř s brekem jsem běžela za Olinkou. Ta byla ze mě vyděšená - propocená uniforma, rudá, se slzami a panikou v očích. Aby toho nebylo málo, tak jsme dostaly nadáno od supervisior, že se flákáme. V tomto momentě nám musíte odpustit, ale kalich přetekl. Ostré poznámky jsme pronesly obě. Vše zlé je posléze k něčemu dobré, takže se nám supervisior přišly omluvit. Po zbytek dne s námi jednali v celku obstojně.

Zítra máme day off. Zatím nevíme, kam pojedeme. Stále zápasím s chorobou, Olinka si strhla kus kůže z chodidla (teď prapodivně kulhá). Výlet na Gozo se tím pádem odkládá. Tam nás čeká 10 km túra, tu zrealizujeme, až budeme všechny OK.

Momentálně jsou holky u moře, mě odeslaly do postele, ať se vyležím. Tak aspoň zabíjím čas něčím smysluplným, jako je psaní deníku – teda doufám J

Večer nás pozvaly Rakušanky na drink. Půjdeme si příjemně pokecat. J

Mějte se v rozpařené ČR co nejlépe.

Zdraví V + O

Den devatenáctý – 18.7.2006

Bonjou de Malta! (Nebojte nezapomněla jsem v pozdravu R. Neustále omíláme, že Malťané jsou směsicí různých národů, tak tento pozdrav pochází od Francouzů. Nejspíše však neuměli vyslovit jejich chrčivé, nosní R, tak ho jednoduše vynechali.)

Dnešní den je dnem volna, takže nelítáme se smetáky a jiným uklízecím náčiním, ale je to den v naší režii a musím říct, že se nám moc vyvedl. Udělaly jsme si výlet na megalitické chrámy v Hagar Qimu. Nutno využít hromadnou dopravu, která se nám velice zamlouvá! Tentokrát to bylo poněkud dražší i přesto, že je Hagar Qim relativně blízko, autobusy tam jezdí přes „Tokyo“. Takže jsme letmo nakoukly zpět do Valetty (náměstí Tritonů, cca 45 min cesty) a odtud dalším autobusem až k našemu cíli. Hagar Qim se nachází kousek od vesničky Qrendi, takže jsme se konečně vymanily z turistických středisek a betonových králíkáren a pozorovaly Maltu z té druhé, poněkud hezčí stránky. Cestou jsme potkávaly zemědělské usedlosti a mnohá políčka, která byly ohraničena 2 metrovou kamennou zdí. Nezáleží na velikosti takže i v případě, že se jednalo o malou obdělávanou plochu s jedním fíkovým stromem, zeď se tyčila až ke korunám fíkovníku. Cestou tam i zpět jsme projely kolem městečka Zurieque, kde se právě slavil svátek Sv. Marie a na všech střechách se pyšně tyčily různé prapory a vlajky.

Megality byly přinejmenším zajímavé. Ještě před vchodem se s námi dal do řeči jeden z místních obyvatel, potetovaný a pozlacený od hlavy až k patě. Vypadal jak vysloužilý námořník a dokonce vlastnil i svou malou bárku. Ten nám svými moudrostmi poněkud pozměnil plány. Původně jsme chtěly po návštěvě megalitů zamířit k Modré jeskyni, ale byly jsme poučeny, že plavba, za kterou bychom vyhodily 3 LM, by nebyla nijak přínosná, protože jsme na místo dorazily pozdě. Slunce již tento přírodní úkaz neosvětluje, takže by byla poněkud „dark“.

Ale zpět k megalitům. Jedná se o stavby z doby kamenné, nejstarší je z 3200 let BC (před Kristem). Jedna svatyně nám nestačila, takže jsme si zakoupily i tiket do další Mnajdry, která se nacházela cca o 500 metrů dále. U obou jsme se pozastavovaly nad tím, jakou technikou mohly být takto obří kamenné kvádry dopraveny na místo určení. Největší z nich má 6,4 m na výšku a váží kolem 20-ti tun. To už je slušná váha. Tuším, že to byl nejmenovaný technik z ČR (tak budeme jmenovat- Pavel Pavel, monolity na Velikonočních ostrovech), který výrazně osvětlil, jak se tyto monolity mohou dát do pohybu za pomocí lidské síly. No, co by si ten svět bez nás Čechů počal J.

Po vyčerpávající návštěvě megalitů se nám zachtělo koupele v moři, tak jsem se zeptaly na nejbližší pláž. Chlapík nás poslal přímo za nosem - z opravdu prudkých skalisek. Nicméně my jsme holky šikovný, takže jsme se sice s menšími obtížemi (Kamča měla nevhodnou obuv v podobě žabek, Olinka těžký batoh na zádech a já stále bojuji se svou chorobou, takže jsem úspěšně zdolávala stavy zimnice a nepřekonatelného vedra) dostaly na skalnatou, opuštěnou pláž. Průvodce tvrdí, že se dá k modré jeskyni dostat pouze na loďce. My jsme tuto teorii vyvrátily a koupali se 200 metrů od jeskyně. Navíc jsme stály přímo na jejím „stropu“. Máme krásné fotky, takže potěšíme i vaše srdíčko. Nám se od té nádhery vůbec nechtělo. Seznámily jsme se tam s jedním místním staříkem, který byl široko daleko jediný, který taktéž zdolal horolezeckou stěnu. Jednalo se o domorodce, který byl velmi komunikativní a takový ochránce. Byla to jeho nalezená plážička, kam chodil už v době, kdy byl mladíkem. Měl ochranářské sklony, takže jako první skákal do vody a oznamoval, jestli je nějaká medúza na obzoru. Naštěstí se nám nikomu dnes nepodařilo získat žahanec. Voda byla nádherná, čirá a poněkud slanější. Každopádně pouze do doby, než projela kolem loď narvaná turisty a nevypustila své kanistry bordelu. To jsme pak plavaly mezi pytlíky od bonbonů a jinými nádhernostmi.

Kolem 17 h následoval rychlý úprk zpět na poslední autobus projíždějící kolem Hagar Qimu. Překvapivě cesta nahoru po strmých skaliscích trvala kratší dobu. V autobusu jsme si užily soukromé diskotéky, kde kromě nás, řidiče, 2 dalších turistů a 2 revizorů (kteří evidentně měli hodně co na práci) nebyl nikdo. Řidič vyhrával matské country a to poněkud nahlas J

Cesta končila na hotelu. Klasicky jsme nestihly ani oběd ani večeři, tak jsme si zakoupily rohlík a mozzarellu. Dobrota.

Mějte se, my o sobě zase dáme vědět.

V + O

Den sedmnáctý a osmnáctý – 16.7.2006 a 17.7.2006

V tyto dny shrnujeme náš deník do jednoho dílu, protože není příliš co vyprávět. Opět jsme pracovaly, ale trochu se na nás sesypala náročnost naší práce spolu s neustálým zmatkem, který je na Maltě všudypřítomný. V neděli večer jsme si zanadávaly na nespravedlnosti, které nás tu potkávají. Navíc Verušku začalo škrábat v krku a do rána se jí spustila pěkná rýma. Ale to bude v pohodě.

V neděli jsme potřebovaly vyřídit pár věcí s manažerem „Kryšpínem“, ale ten nebyl k zastižení, neboť o víkendu nepracuje. Přitom však údajně týden začíná nedělí, jak tomu bývá v arabských státech. Toto je tedy další důkaz, že Malťani jsou ovlivněni mnoha kulturami.

Veruška má šťastnou ruku. Opět se jí zadařilo najít v pokoji peníze, tentokrát jednu librovou minci. My dvě s Kamčou najdeme akorát tak nedojedený pytlík od bonbónů.

Jinak se těšíme na zítřek, plánujeme další výlet.

Také se snažíme komunikovat v angličtině. Chystáme se zorganizovat nějakou akci, na kterou by šli všichni studenti, kteří tu pracují, tzn. Češi, Španělé, Rakušanky a Němky. Ještě se uvidí. Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den šestnáctý - 15.7.2006

Ahoj doma a všem našim ostatním čtenářům, kteří jak doufáme jsou momentálně roztroušeni minimálně na dvou kontinentech. Dnes jsme se vyspaly opravdu do růžova. Po nočním dobrodružství a tanečních kreacích jsme se vyhouply z našich pelíšků něco málo před desátou hodinou. Jen tak tak jsme stíhaly snídani, která je podávána do deseti hodin. Nacpaly pupíky a to vydatně (i když švédský stůl byl již poněkud vykraden, takže jsme různě experimentovaly a mixovaly vše možné), protože nás čekal dlouhý den bez jídla. Vyrazily jsme na pláž chytat bronz, protože se opravdu bojíme vidiny, že se vrátíme do ČR a najdeme naše protějšky a další příbuzenstvo více opálené, než jsme my samy. To se pak špatně vysvětluje po 7 týdnech strávených na slunečném ostrově. Cesta probíhala jako obvykle, ale s tím rozdílem, že na časté pohupování a kotáry jsme již značně zvyklé. Při naší expedici za poznáním nové pláže jsme se ale trochu zapomněly a vystoupily jinde, nežli bylo v plánu. Dojely jsme až na konečnou autobusu, naštěstí s námi autobusák nevjel na trajekt mířící na přilehlé ostrovy a to na Gozo či Comino. Ale i tak jsme našli docela hezkou plážičku, sice koupání zde bylo s trochou příměsí ropného olejíčku z kolem projíždějících trajektů, ale my nejsme náročné J

Proč jsme vlastně nevystoupily tam, kde bylo původně v plánu? Náš chytrý průvodce (útlá, ale v celku plnohodnotná knížečka) značí některé názvy jednotlivých často navštěvovaných míst dvěma názvy. Jedním kontinentálnějším, jehož výslovnost je pro nás Evropany značně jednodušší a druhým poloarabským názvem, který umí správně vyslovit pouze Malťané a i ti mají mnohdy problém se sjednotit. Takže jsme měly v plánu vyrazit do Il- Ghadira místo do Melliehy, kterou jsme ji navštívily. Avšak jsme kvůli průvodci netušily, že je to to samé. Na mapce jsou jednotlivé názvy poněkud dále od sebe. Tak jsme poučené a příště to nespleteme.

Z námi objevené pláže na konečné autobusu ( už nás přestalo bavit pozorovat různorodé odpadky a moře bez života) jsme se přemístily do Melliehy (Il-Gahadiry). Trochu jsme si zablbly, zapotápěly a přismahly svá těla a odpočaté se vrátily zpět do hotelu. Tam na nás na večeři nic nezbylo (naši kolegové byly zřejmě tohoto dne značně vyhladovělí J) tak jsme vyrazily do pár kilometrů vzdáleného turistického střediska na pizzu. Moc dobrý! A sladký spánek i vám.

Zítra zase do práce.

Carpe diem.

V + O

Den patnáctý - 14.7.2006

Zdravíme z vyprahlé Malty, teploty tu sice nejsou nějak extrémní, ale sucho je všudypřítomné. Naštěstí se s touto realitou nesetkáváme tak často, protože pracovní dny (jako je i tento den) trávíme v klimatizovaném a polorozpadlém hotelu. Z vašich zpráv z Česka nám taky trochu tuhne krev. Zvláště pak při zjištění, že Jižní Čechy čelí povodním (sklep v ohrožení!) a Morava zase tropickým vedrům bez deště (zahrada v ohrožení). Je velmi zábavný porovnávat příchozí rodičovské emaily, taky byste se mohli trochu sjednotit J.

Naše pracovní dny začínají běžně snídaní, dnes tomu nebylo jinak, ale dalo nám hodně práce a přemlouvání na ni včas dorazit tak, aby náš pozdní příchod do práce nepůsobil moc okázale. Šnečí tempo se nekonalo, naopak jsme vše zvládly rychlostí blesku a do práce přišly včas. Vpluly jsme mezi dav dychtivých pokojských přetahující se o odpadkové pytle a vozíky. Asi nemáme dostatečně ostré lokty, takže většinou čekáme co zbyde, většinou tato strategie funguje. Pracovaly jsme samostatně jak už je naším zvykem, ale stále se střetáváme s nevraživostí ostatních pokojských, zatím však kalich nepřetekl. Odpoledne jsme se rozhodly strávit v klídku a trochu si pospat. Večer jsme totiž vyrazily za kulturou do nočního salsa baru. Sice se tento bar pyšní přízviskem salsa, ale je to spíše diskotéka. Neznalé maltských poměrů jsme se vyrazily bavit někdy kolem půl desáté večer, ale to jsme se pořádně zmýlily. Vyhazovač od vchodu do tohoto klubu nás odeslal zpět do hotelu, ze máme přijít až kolem 24 hodiny. Tak jsme chvíli přemýšlely, co s právě získanými dvěma hodinami volna. Návrh byl si jít sednou někam na zahrádku na náš oblíbený CISK, ale cestou jsme narazily na ovocnářšké auto. Zakoupily meloun a celé šťastné se vydaly ho smlsnout do hotelu. Jak se z vidiny dobrého piva stala ještě lepší vidina slupnutí šťavnatého vodního melounu. Musím říct, že byl výtečný, ale možná nám chutnal o to víc, o kolik byl dražší v porovnání s melounem zakoupeným v Česku. Do fuega (noční klub) jsme dorazily v nám nařízenou hodinu J a byly jsme příjemně překvapené. Parádní. Hned na začátek jsme si daly drink, Long Island Ice Tea, ale pozor s ledovým čajem to nemá nic společného - snad jen tu barvu. (Docela zábava byla v tu chvíli pozorovat barmana, který absolutně nevěděl, co po něm požadujeme a nutil nám plechovky se skutečným ledovým čajem Lipton. Jeho bezradnost však nekončila naším přesným zabodnutím do nápojového lístku se slovy: „We want to have this one.“ Následovalo ticho, zadumání a otevření manuálu, jak že se vlastně tento drink míchá? No jo, i mistr barman se občas utne.) Po prvním doušku jsme věděly, že to bude náš jediný drink za celý večer. A taky že jo. Pomalu jsme jej ucucávaly, jinak bychom si pořádně popálily trubky. Tancovalo se a tancovalo až do brzkého rána. J

Vám dobrou noc.

V + O

Den čtrnáctý - 13.7.2006

Nestalo se nic zvláštního. Vstávání bylo velmi tvrdé, neustále se připomínající budík jsme ignorovaly a na snídani jsme se doploužily na poslední chvíli, abychom jen tak stihly začátek práce v 8:00. Rána vůbec začínají být krušná. Původně jsme budík měly nastavený na 6:50, pak jsme slevily na 6:55, 7:00, teď se vyhrabeme sotva v 7:20.
Dostaly jsme sprďana za uniformy od manažerky, ze si je vyzvedáváme až ráno před začátkem práce a nechodíme v nich na rozdělování pokojů. Tak z toho si nic neděláme, protože den předtím, když máme volno, bychom si je musely vyzvedávat do 16:00 a to tedy rozhodně nejsme v hotelu.
Večer jsme poseděly s vínkem na balkóně, Kamča ho našla v jednom „departure“. Ale bylo pěkně hnusný. Pak přišel Viktor a dal nám napít z nějaké svojí flašky, to už bylo lepší. Ještě jsme koukly na kompíku na jeden díl „Akt X“, který byl opravdu strašidelný. Pojednával o jakési vraždící panence, něco jako „Chucky“, no bály jsme se jako prase a musely jsme si před spaním na uklidněnou zazpívat. Já samozřejmě usínala poslední, protože jsem holkám zpívala ukolébavku „Už se končí den“ a uspalo je to jako miminko. Tak dobrou noc. Ještě dodávám, že od této chvíle je naší oblíbenou hláškou panenčin výrok z tohoto dílu: „Bude legrace, budeme si hrát……s kladivem (po naší úpravě se squeezerem). Nezasvěcení nepochopí. Squeezer je naše každodenní pomůcka, obrovská stěrka na podlahu.

O+V.

Den dvanáctý – 11.7.2006

Dnes mám svátek, ale nijak to neprožívám, i když mi příchozí smsky s přáním udělaly radost. V práci se přihodila jedna průlomová událost a sice Verushka našla v jednom pokoji naše první spropitné, celou 1 libru a 43 centů!!! Byla z toho tak nadšená, že mi to běžela ukázat přes celé patro a ty drobáčky jí chřestily v hrsti jako čerstvě nabyté jmění. Pro lepší představu se za tuto „ohromnou částku“ svezete asi 3x autobusem, koupíte si 1,5 piva či 2 zmrzliny. No ale nám to vlilo endorfinky do žil a byly jsme nadšené.
Večer jsme šli spolu s dvěma dalšími Čechy Vikim a Jurou trochu zapít dnešní den. Bylo to fajn, poseděli jsme a pokecali. Večery jsou na Maltě úžasně příjemné a všude je ruch, spoustu otevřených barů a hospůdek, spoustu lidí, vždyť to znáte.
Jinak se moc těšíme na zítřejší výlet a day off a přejeme dobrou noc!

O + V

Den třináctý – 12.7.2006

Přišel náš druhý oficiální „day off“ za dobu našeho pobytu zde. Dopřály jsme si delší spánek a v klídku si došly na snídani. Podivily jsme se, že kolem desáté snídaňová místnost praská ve švech. Když chodíme po sedmé, tak je to v pohodě .
Pak jsme se sbalily a vydaly autobusem směrem Mdina/Rabat, což byl cíl našeho dnešního výletu. Ten se rozhodně vydařil a my vám přinášíme popis jeho průběhu.
Mdina a Rabat tvoří dohromady jedno město. Rozdíl je v tom, že Rabat je jeho modernější část a většina jeho pamětihodností leží „pod zemí“, neboť město bylo vystavěno nad katakombami z římské doby. Má asi 13000 obyvatel a působí jako živé venkovské městečko. Oproti tomu Mdina neboli „tiché město“ (Silent City) je opevněná čtvrť s dokonale zachovanými středověkými hradbami a stavbami. Je sem zakázán vjezd motorovým vozidlům, což tedy není tak úplně pravda, ale přesto zde je na maltské poměry opravdu ticho. Zdejší kostely a paláce pocházejí většinou ze 17. století.
Nás autobus vyplivnul kousek od hlavní vchodové brány do Mdiny. Po vstupu do tohoto úžasného skanzenu jsme byly opravdu nadšené. Na jedné straně jsme zhlédly benekditínský klášter a na druhé Vilhenův palác, v němž sídlí přírodovědné muzeum. Tam jsme tedy nešly, protože prý pro turisty není příliš zajímavé. Na malém náměstíčku jsem se ještě stihla vyfotit s maltskými rytíři, což byli vlastně Slováci a účastnili se tu jakési turistické atrakce. Ale to nevadí. Dále jsme se vydaly do spleti krásných úzkých uliček, kde se hodně fotografovalo a obdivovalo.Prošly jsme kolem několika dalších paláců a mimo jiné kolem tzv. „Normanského domu“, na jehož stáří se prý archeologové nemohou shodnout. Spodní části se podle některých datují do doby před 1100 lety, jiní ovšem říkají, že stavba pochází celá z 15. století. Nějak nevíme, na kterou stranu se přiklonit.
Pak jsme navštívily podzemní sklepení nebo-li „Mdina dungeons“, kde jsou názorně vytvořeny výjevy některých způsobů středověkého mučení. Z některých nám opravdu běhal mráz po zádech. Kami byla ráda, když jsme vylezly zase zpět na světlo.
Před spalujícím žárem poledního slunce jsme se ukryly do stínu rozložitých pínií, kde jsme si snědly svačinku, chvilku poseděly, a pak si užívaly nádherný rozhled z městského opevnění do krajiny kolem. Pohled to byl opravdu pěkný. Malé viničky pod námi ostře kontrastovaly s betonovou šedí hotelů na pobřeží a v dáli se rýsovala nekonečně modrá hladina moře.
Následovala prohlídka katedrály sv. Petra a Pavla, kde jsme opět cudně zahalily svá ramena a jaly se obdivovat krásy křesťanských výjevů. Katedrála původně pochází z dob byzantské říše, ale po zemětřesení v r. 1693 musela být znovu vystavěna a dokončena byla r. 1702. Současná podoba je tedy dílem maltského architekta Lorenza Gafy. Další rána tento nebohý svatostánek zasáhla za 2. sv. války, kdy byla poškozena kupole, rekonstrukce přišla až r. 1989. Uvnitř se nachází mnoho zajímavostí. Např. je zde vystavený kříž, který se údajně v r. 1099 účastnil křížové výpravy do Jeruzaléma. Byl na Maltu převezen z řeckého Rhodu, když se dostal do vlastnictví Johanitů.
Tímto jsme prohlídku Mdiny zakončily a vyšly z „tichého města“ druhým východem, tzv. „řeckou branou“, která ovšem zdaleka nepůsobila tak impozantně jako hlavní brána. Vydaly jsme se do Rabatu. V této části města jsme prošly kostel sv. Pavla, pod kterým se nachází skalní kaple, ve které po 3 měsíce pobýval sv. Pavel při svém pobytu na Maltě. Pro věřící je tento kostel významným poutním místem. Měly zde být ukryty ostatky jeho ruky, hledaly jsem je po celém kostele, ale nic jsme bohužel nenašly. Tak jsme šly zase o dům dál.
Další zastávkou byly katakomby sv. Agáty. Jmenují se podle této světice, protože se zde ve 3. století ukrývala před římským úředníkem, který si ji chtěl vzít za manželku. Ona se však cítila být zasvěcena Kristovi. Později jí ten samý muž za její útěk nechal uřezat ňadra. V žaláři pak zemřela. No ale celé katakomby stejně jako tento hrozný osud také působily pochmurně. Jedná se o prostory bývalého římského hřbitova, takže je tu v odhalených hrobkách k vidění mnoho různých ostatků. Nad katakombami jsme ještě zašly do místního muzea, kde jsou vystaveny archeologické nálezy, sbírka kamenů, náboženské předměty a obrazy, prostě směs, jakou jsem ještě v žádném muzeu neviděla, ale něco bylo zajímavé. Třeba staré maltské bankovky a mince nebo korálkový náhrdelník, který by měl být údajně více než 3000 let starý.
Chození v horku nás unavilo, a tak jsme se vydaly hledat autobusovou zastávku a přesunuly se zpět do našeho bydliště Quawry. Cestou nás autobus řádně vytřásl.
Teď sedím tady na pokoji, jsem nějaká zmožená a holky se šly projít a na něco dobrého. Už se těším na další výlet! Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den jedenáctý – 10.7.2006

Ahoj, jak se máte? Určitě lépe než my, už se tak těšíme na vytoužený „day off“, že to slovy nelze ani popsat. Opět jsme si daly do těla, bolí nás z tahání postelí záda, z chození a běhání šlapky na nohou.

Dnes jsme pracovaly každá zvlášť, ale dostaly jsme pěkně blbý pokoje, kde bydlí studenti z jazykových pobytů. V překladu to znamená bordel, bordel, bordel. Navíc tu pořád jsou nějaké zmatky se supervisory. Veruška dnes chvíli nevěděla co dřív, protože dostala z každé strany úplně jiné instrukce.

Navíc dnes bylo moře plné medúz. Nejprve jsme do vody vlezly, ale pak se Veruša na jednom místě potopila a šáhla si na čepec jedné velké medúzy, kolem níž plavaly další dvě. Nespálila se, ale když se vynořila, aby nám to řekla, honem rychle jsme pádily z vody. Už jsme si všechny okusily, jaký je zásah malé medúzy, takže jsme ho rozhodně nechtěly vyzkoušet nějakou větší. Seděly jsme na břehu a čvachtaly si nohy ve vodě.

Večer zatím probíhá klidně, v relaxačním duchu. Veruška si čte, Kamča asi spí a já píšu deník. Možná koukneme na nějaký film. Zatím se loučíme. Těšte se na nové zážitky!!!

O+V.

pozn. autorky: Doufáme, že většinou víte, která z nás píše. Pro jistotu se to dá poznat ze závěrečných podpisů, první je vždy iniciála té z nás, která ten den píše.

Den desátý – 9.7.2006

Zdravíme utahané z hotelového pokoje. Dnes je opravdu krizový den, takže se asi nebudeme moc rozepisovat. Ráno klasicky snídaně. Už pomalu neregistrujeme, co do nás padá, jak se nemůžeme zbavit vidiny nekonečných 8 hodiny dřiny. Pracovaly jsme samostatně, teda Olinka měla společné pokoje s Kamčou, ale mákly jsme si všechny slušně. Jediná možná úsměvná situace nastala po obědě, kdy v již uklizeném pokoji praskla voda. (Přesněji vodovodní trubka s horkou vodou.) Olinku to trochu ohodilo, ale spíš se lekla - nic vážnýho.

Chlapík, který má řešit tyto krizové situace se připloužil po 10 minutách, jako by se nechumelilo.Pak prohlásil, že neumí zavřít vodu, tak se připloužil ještě další a ten už ji zavřel. Olinka pak s Kamčou hodinu likvidovaly tu potopu. No a jinak se nic neděje.

Večer jsme se šly projít, na závěrečné vteřiny mrkly na fotbal, fandila jsem Francouzům, takže smůla. Poté jsme se uklidily na pokoj a jdeme spát! Jsme unavené jako koťata, přejeme alespoň vám dobrou noc, ta naše bude rušena troubením a vyřváváním aut maltských fanoušků.

V.+O.

Den devátý – 8.7. 2006

Tak dnes proběhl další pracovní den. S tím rozdílem, že dnes jsme již pracovaly samostatně, bez dozoru jiné pokojské. Ovšem to neznamenalo, že by nás nikdo nekontroloval a všechno bylo v pohodě. Ráno jsme měly trochu problém sehnat vše potřebné k úklidu. Lítaly jsme po hotelu sem a tam jako hadr na holi a snažily se sehnat alespoň vozík, ručníky, čistící prostředky…atd. Nakonec jsme začaly uklízet všechny naše pokoje dohromady s jedním „trolley“, což nebylo právě ideální. Když to spatřila supervisor Carmelina, spráskla ruce a během dopoledne už tu byly vozíky tři. Doufáme, že zítra už to organizačně zvládneme lépe.

Jinak nás dost štve nenávistné chování ostatních pokojských k nám studentkám. Dostáváme méně pokojů na úklid, ale dotyčné „dámy“ si nějak neuvědomují, že za prvé nejsme placené a za druhé nemáme takové zkušenosti a nejsme tak rychlé jako ony po několika letech. Dnes mi z vozíku jedna z nich ukradla ručníky, ale to je tu normální, dělají si to i mezi sebou. Navíc jsme si daly po práci naše trolley na místo některé jiné pokojské a byl z toho pěkný humbuk. Zrovna jsme zalezly celé ulepené a ztahané na pokoj, když se z chodby ozval křik a ta ženská hulákala a vytahovala s řevem ty naše vozíky ven. A my teď nevíme, kde je zítra najdeme. Bály jsme se vylézt na chodbu, abychom nedostaly kýblem přes hlavu. Bohužel nám nikdo neřekl, že jsou tu tato parkovací místa zřejmě předplacená. Prostě nás tu pořád pomlouvají za našimi zády. No vlastně ani nemusí, protože maltské hindštině nikdo z nás nerozumí, ale z jejich kyselých úšklebků vyčteme vše.

Také jsme byly u moře, ale plavaly jsme asi moc daleko od břehu a mě docela ošklivě požahala zřejmě medúza na krku a ruce, ale už je to dobré. Ty průhledné mršky nejsou vůbec vidět a už teprve ne s mými zamlženými brýlemi. Takže jsem pak rychle lezla ven z vody. Chtěly jsme se chvilku v klidu slunit, ale to moc nešlo, protože kolem nás pobíhala neustále řvoucí a křičící tlustá maltská holčička, kterou její maminka jaksi nedokázala zpacifikovat. Vytáhla si z moře v kelímku kraba a mučila ho v té trošce vody na sluníčku. Chudáček, snažil se vylézt, ale vždycky ho strčila zpátky a ještě mu ubírala vodu. Když jsme se ale zvedly k odchodu, krab se odhodlal, vyškrabal se ven a utíkal k moři. Vlezl na nohu jednomu chlapečkovi, ale pak ho jeho tatínek hodil zpět do vody. A tak náš milý krab, kterému jsme všechny držely palečky, unikl své mučitelce. A to je konec pohádky. Mějte se hezky a dobrou noc. Ozveme se zase zítra.

O+V.

DEN OSMÝ 07/07/2006

Ahoj, zdravíme zmožené z našeho dnešního výletu do Valetty. Konečně jsme měly tolik očekávaný day off, tak moc jsme se na něj těšily, že utekl neskutečnou rychlostí. Trochu jsem si přispaly, pouze o hodinku více než v pracovní den. Naplnily žaludky a udělaly snacky s sebou abychom neumřely hlady, protože jsme neměly v plánu se vracet na oběd do hotelu. V 10 hodin jsme s velkou radostí opouštěly náš hotel a vydaly se hledat autobusové nádraží. Našly jsme ho v celku bez problémů, i když jsme čekaly, že bude poněkud objemnější. Jejich autobusové nádraží je tvořeno dvěma nástupišti, takže jsme bez komplikací našly autobus, který nás odvezl k našemu cíli. Cesta byla opravdu vzrušující a asi dlouho na ni budeme vzpomínat. Mnohdy se nás zmocňoval pocit mořské nemoci, jak moc to s námi házelo. Navíc jízda vlevo nám stále není přirozená. Nicméně bylo velmi příjemné zjistit, že Malta není pouze všudypřítomný, šedivý beton, ale jakmile jsme vyjely z turistického střediska, naskytl se nám výhled na zemědělské plantáže, vinice a spoustu kaktusů. Docela jsme se divily, že rostlinstvo zachovává svoji přirozenou chlorofylovou barvu v tak vyprahlé zemi.Ještě jsme se asi nezmínily, že Malťané jsou opravdu hlučný národ. Troubení je zde na denním pořádku, takže naše cesta byla okořeněna mnohými zvukovými doprovody. Asi v 11 hodin jsme přijely do Valetty a započaly náš památkový maratón. Bylo to opravdu nádherný a máme spoustu fotek, takže se můžete tou krásou taky trochu pokochat. První zastávkou (kromě banky na vyměnění tolik potřebných chechtáků) se stala St. John´s Co-Cathedral, o které vám něco prozradíme za pomocí našeho průvodce. Je to nejpůsobivější (to je trochu přehnaný, ale tak to uvádí průvodce, zase takový terno to nebylo J) valettský chrám, svatostánek johanitů zasvěcený Janu Křtiteli. Výstavba této katedrály trvala 5 let (1573-1577). Nejneobvyklejší je podlaha kostela. Je tvořena 375-ti náhrobními deskami, které tvoří různobarevné kusy mramoru, kostry jsou velmi častým motivem. Pod těmito náhrobními deskami jsou uloženy ostatky řádových rytířů. Navíc se tato katedrála může chlubit obrazem od Caravaggia zobrazující stětí Jana Křititele, kde jsme se s Olinkou nemohly rozpomenout, kdo si vyžádal jeho hlavu na stříbrném podnosu. Vím, že to byla nějaká zlostná ženská, ale nevybavuji si její jméno, takže pokud jste v mytologii více znalí, napište nám odpověď. Fotečky interiéru katedrály stojí za houby, protože se nesmělo fotit s bleskem, takže tuhle krásu si budete muset okusit někdy příště na vlastní očka. Ale pozor! Pokud chcete vstoupit, musíte mít kalhoty pod kolena a cudně zahalená ramena, my jsme byly značně nevhodně oblečené, takže jsme hned u vstupu vyfasovaly zavinovací sukni univerzální velikosti a šátek na ramena, no vypadaly jsme kouzelně, ale jak již jsem zmiňovala z fotek není nic, takže si bránice nenatrhnete.

Centrum Valetty leží na malém poloostrůvku. Na obou stranách jsou přístavy – Grand Harbour a Marsamxett Harbour (čti „Marsamšet“), ze kterých máme hodně fotek. Na samotné špici poloostrova stojí mohutná středověká pevnost Fort St. Elmo, která byla postavena v 16. století a pomohla Maltě při obléhání Turky o něco později, kdy bylo díky ní město téměř nedobytné.

Další zastávka byla v krásných zahradách, kde jsem zpečetila moji úchylku fotit květy, takže mě následně holky zprcaly, že celou kartu vyplácám na tak nezáživný věci, naštěstí to máme pojištěný dalšími dvěma foťáky J

Valenta je nádherná a moc příjemná, je docela maličká, má pouze 7200 obyvatel, takže nám její prohlídka netrvala ani tak dlouho, jak jsme předpokládaly. Takže nám zbylo ještě dostatek času na koupání v moři. Nasedly jsme na autobus u fontány Tritonů a vydaly se směr písečná pláž. Při té příležitosti jsme se opravdu přesvědčily, že autobusy jsou za šušeň, je to tu nejlevnější dopravní prostředek, a proto taky hojně využívaný. Na Maltě je problém sehnat práci, a proto je zde vytvářeno spousta zbytečných pracovních míst, jen aby se uměle snížila nezaměstnanost a tak jsme na jedné trase potkaly 3 štiplísky, neboli revizory. Na pláži jsme se trochu přismahly, ale byla to příjemná změna vyměnit šutrovou, tvrdou a zapáchající pláž za měkkou a písčitou.Ovšem jen do okamžiku, kdy jsme zjistily, ze máme ten jemný písek naprosto všude a že žvýkačka v našich ústech nějak podivně křupe.

Zpět do hotelu! Večeři jsme nestihly, ale zato jsme byly ve zdejší příjemné hospůdce na pizze a jejich zdejším pivečku (CISK). Moc dobrý to bylo. Následovalo 6 sladkých hodin spánku.

Tak se mějte!

V+O

Den sedmý – 6.7. 2006

Ahoj všichni, tak se Vám jdeme zase svěřit, co vše jsme za dnešní den zažily, jen doufáme, že vás to moc nenudí. Snažíme se deník psát trochu vtipně, ale po osmi hodinách tvrdé dřiny je to mnohdy velmi namáhavé. Dnes ráno snídaně, velmi vydatná, i když jak jsme na začátku psaly, že nám bude trvat celých sedm týdnů, něž ochutnáme všechny dobroty nám nabízené, tak jsme se trochu mýlily. Dnešní ráno jsme měly pocit, že už není nic, co bychom neochutnaly, ale Olinka přeci jenom objevila velmi dobrý cornflakes, byla to bašta a doplnění nám již ubývající energie. Naštěstí máme zítra dlouho očekávaný day off! Vymýšlíme program. Navštívíme Valettu, hlavní město Malty a projedeme autobusem, který nás vyklopí na všemi doporučovanou pláž. Ale to vše se dozvíte až zítra.

Po 8 hodinách hokny (kdy jediným úlovkem bylo nahnilé ovoce, které je samozřejmě pro nás ještě jedlé a 10 centů se nic neobvyklého nestalo, takže by podrobný výčet našich činností mohl čtenáře značně znudit) jsme jako obvykle zamířily na pláž. Avšak moře se poněkud změnilo. Tentokrát jsme se nekochaly krásnou průzračné modravé vody, ale čímsi zakaleným plným řas, odpadků a medúz. Což nás samozřejmě neodradilo, takže jsme se střemhlav vrhly do vln, ale pouze do prvního žahance J To jsme se hned zpět rychlostí blesku vynořovaly do bezpečí. Na pláži byla jedna malá holčička, která byla přímo nadšená přítomností medúz a chytala je pomocí podběráku do již připraveného kbelíku. Vesele s námi konverzovala, byla to Angličanka, a její znalost těchto tvorů byla neuvěřitelná. Na jednom takovém mrtvém želatinovém nic nám vysvětlovala jeho fyziologickou strukturu. Čím že to teda ta jellyfish žahá, kolik má nohou, dokonce jsme v ní měly takovou důvěru, že jsme si tu mrtvou potvoru i ošahaly J

Přednáška nás natolik vyčerpala, že jsme usnuly přímo na pláži a po krátkém schrupnutí jsme s radostí zjistily, že moře má zase zpět svoji obvyklou barvu, takže následovala potápěčská a akvabelová hodinka. A tím tak nějak zakončujeme dnešní den, ještě se stavíme na internetu, napsat rodičům, aby po naší denní výluce neměli panický strach že se nám něco stalo J

Btw, napište nám reference na náš deník, co změnit, jestli není dlouhý atd. Veškeré připomínky jsou vítány. Mějte se a pošlete alespoň krátké echo v ČR.

V+O

Den šestý – 5.7.2006

Dnes byl náš třetí pracovní den. Ráno jsme vstávaly těžce, neboť středa bývá krizová . Práce probíhala stejně. Ještě zítra pracujeme pod dohledem a od soboty už samostatně. V pátek, tedy pozítří chceme podniknout nějaký výlet, zřejmě do hlavního města Valetty.

Bohužel se nám nepodařilo připojit na internet, zítra to budeme muset pořešit.

Počasí je dnes větrné, ale stále horké. Na moři byly vlny, tak jsme se po šichtě trochu zhouply.Nafoukly jsme si Veruščino lehátko, které uchází, čili se dá klasifikovat jako „czech šmejd“. Chudák Veruška za něj zaplatila třikrát tolik, co by stálo tady. Zde ho lze koupit za jednu libru. Navíc jsme dnes doplavaly nejdál od břehu a tím jsme asi porazily leckterého maltského borce, protože se k našemu údivu v moři příliš nekoupou,někteří z něj mají dokonce strach. Při mírných vlnkách na nás pokřikují, že je to dnes very dangerous J. Jejich plavecké styly nám připomínají poslední cukání tonoucího.A prý tu jsou medúzy, tak doufám, že nějakou nepotkáme.Ochutnaly jsme místní, dosti drahý meloun, ale je výborný. Byly jsme ovšem líné jít pro lžičky do kuchyně, tak jsem ho nakrájela malinkým nožíčkem od maminky (velikost cca 5cm), což bylo dost velké umění.

Já jsem se dnes učila s mojí „trenérkou“ Desirée maltsky. Už umím některá základní slovíčka, ale tento jazyk je velmi zvláštní a na výslovnost pro Čecha poměrně složitý, což platí i obráceně. V podstatě jde o směsici arabštiny a italštiny. Ale poslouchat maltsky se bavící je pravdu hustý. Neustále na sebe křičí a živě gestikulují.

Je s podivem, že vztahy mezi jednotlivými pokojskými nejsou moc friendly. Pomlouvají se navzájem a musíme dávat pozor, co řekneme, aby se to neobrátilo proti nám, viz. dnešní konflikt mezi našimi trenérkami, kdy V. litovala, že nedržela jazyk za zuby. Řekla Doris, své trenérce, že O. a Desirée skončily v pondělí s úklidem pokojů již ve 13:00 a obdivovala jejich rychlost, protože sama se plahočila celou pracovní dobu tzn. do 16:30 z pokoje do pokoje a ke konci jí Doris ještě popoháněla. Jenže O. a D. pak dělaly ještě něco jiného, ale Doris šla za D. a ptala se, jak je to možné, takže z toho byl trochu problém. Jenže tohle je hlavně úplně normální věc, protože když má pokojská hodně úklidů, tak musí jet a někdy to prostě stihne dříve, když v pokojích není takový bordel.

Vyjednaly jsme si konec směny o půl hodiny dřive, s tím, že si vlastní pokoj máme uklízet samy. Na to se ostatní tváří nevraživě a probodávají nás svými pohledy, když opouštíme pracoviště dříve než ony.

Na druhou stranu chceme zmínit, že platy pokojských jsou tak mizerné, že bychom si za celý den práce nevydělaly ani na zaplacení jedné noci v hotelu Možná kdyby nám štědří Angličané daly nějaké tučné spropitné.

Dnes Veruška také zjistila, že máme přístup do venkovního bazénu zakázán, protože by si hosti nepřáli, jak řekl Kryšpín (personální manažer), aby se ten, kdo jim uklízí, s nimi koupal v bazénu. Pohnulo jí to pěkně žlučí a ještě dlouho po tom prskala. Nepovažujeme se totiž za něco méněcenného a máme svoji hrdost J.

Tak se s vámi loučíme a zase zítra ahoj.

Den pátý – 4.7.2006

Ahoj všichni! Je za námi další pracovní den.. Pořád nás bolí celý člověk, nicméně už máme celkem slušnou představu o tom, co práce zde obnáší a pomalu získáváme cvik ve stlaní postelí a podobných činnostech. Čeká nás ještě dvoudenní trénink, a pak už pojedeme samostatně bez dozoru ostatních „housekeepers“.

Jinak byl program dne následující: snídaně, rachota, oběd, rachota, osvěžující koupel v moři, večeře, krátký odpočinek a pokecání na pokoji a náš večerní program spočíval v návštěvě baru s teráskou, kde jsme ochutnali místní maltské pivo „Cisk“, které není vůbec špatné J.

Navíc jsme si objednali sýrový talíř, kde bylo také mnoho dobrůtek.

Anglická konverzace nám za chvíli nebude činit téměř žádné potíže, možná přejdeme k tomuto světovému jazyku i při dorozumívání mezi sebou. Zkrátka využijeme pobyt zde na 100%. Jinak angličtina místních v kombinaci s maltským přízvukem zní poněkud zvláštně a je hůře srozumitelná, ale na to si zvykneme. Všechny pokojské prokládají věty slovíčkem „mela“, což je v překladu něco jako takže,ano, no …..atd. Navíc často jim např. minulý čas nic neříká, takže nevíte, jestli se to, co vám právě vypráví, odehrálo včera či dnes.

Dnes jsme si také zařídily o půl hodiny kratší směny výměnou za vlastní úklid pokoje a dostáváme vodu k pití zadarmo, což se ve 40stupňovém horku opravdu hodí.

Veruška se dnes potápěla a myslela si, že proplouvá kolem bojky, když tu je najednou kolem ní úplná tma. Podívá se nahoru a vidí cosi černého nad sebou. Zazmatkovala v domnění, že nad ní plave nějaký živý organismus a nalokala si vodu do šnorchlu. Ale naštěstí to byla pouze zaparkovaná plechová loď, které si předtím nevšimla (byla zaujatá do krás mořského dna, i když je fakt, že jsou tam samé řasy a malé rybky, jako oživení občas nějaká plechovka). Můžeme připomenout ještě jeden objev z mořského dne – námi přezdívaný „mořský bonbón“. To jsme já a Veruša asi před 2 dny zkoumali cosi žlutého v hlubinách. Po chvíli jsem se shodli, že je to nějaký odpadek. Ovšem Veruška byla zklamaná, protože si myslela, že to byl bonbónek se slanou příchutí a že by ho mohla slupnout.

Takže vidíte, jaké maličkosti nás tu baví, ale nám je potom fajn. Teď půjdeme ještě na netík zkontrolovat poštu a pak hurá do postýlky. Zítra nás opět čeká perný den.

Den čtvrtý – 3.7. 2006

Takže je to tady. Po dvou dnech nicnedělání začíná tvrdá makačka. Po snídani jsme se hlásily na recepci, jestli tedy někdo vůbec chce, abychom začaly pracovat. No a nakonec chtěli a docela dost. Naše obavy, že nebudou mít dost velké uniformy, zůstaly nenaplněny a stal se pravý opak. Já nosím XL a Veruška dokonce XXXL, v čemž plave jako v moři a do níž by se vlezla třikrát, i ta moje je nám oběma velká.

Začaly jsme třídenní trénink, kdy je každá z nás přidělena jedné zkušené pokojské, která nám ukazuje co dělat a není toho zrovna málo. Já měla štěstí na mladou, fajn Malťanku, která byla úplně v pohodě, takže mě nijak nezničila, ovšem Verushka chytla pracantku, které se ovšem moc pracovat nechtělo a chudák uklízela 20 pokojů, většinu z toho „departures“ (nebo-li pro neznalé aj úklidů po odjezdu), téměř sama. Během uklízení jsme získaly některé nové poznatky. Např. na celé patro ti stačí pouze jeden kýbl vody, umyješ s ním: okna, podlahy, umyvadla, záchody, zrcadla, vany a všechen nábytek, pořadí si srovnej sám. Každopádně je nejlepší začít záchodem. Špinavými prackami poté usteleš postel s bílým povlečením. Pozn. nemáme rukavice a nesmíme si umývat ruce, abychom neplýtvali vodou.

Následovala večeře a poté schůzka s Human Resources manažerem, který nám podrobně popsal, jak má vypadat správná týmová spolupráce J. Ukázal nám hotel, teda to jsme něco viděli, to bylo fakt něco!!! Ovšem vytloukly jsme z něj o hodinu a půl kratší směny, což je bezva. Navíc máme díky němu novou spolubydlící Kami z Ústí nad Labem, 18 letou krásnou mladinkou studentku. Doufáme, že ji naší přítomností nezkazíme. Zároveň se odehrál přesun do nového lepšího pokoje, který jsme dostaly za odměnu, že se jí ujímáme. Máme teď ledničku, hezčí obrazy, komfortnější nábytek, balkón a fungující větrák.

Navíc máme internet zadarmo, dostaly jsme neužitečnou příručku, jak být správným zaměstnancem hotelu Suncrest (takhle nějak vypadá mrhání papírem, ale desky se budou hodit), byli jsme šnorchlovat v moři.

Z práce asi budou mozoly, bolí nás záda, já a Kami máme sedřené nohy, Verushka bolavé paty, ale jinak to jde. Let´s see tommorow!!

A už se začínám učit maltsky – takže vám popřeji dobrý den – „bon žu“ (nevím jak se to píše).

Den třetí – 2.7. 2006

Vzhledem k tomu, že v sobotu jsme téměř celý den prospali, podařilo se nám dnes vstát už po sedmé ranní. Měly jsme smělé plány: jít si zaplavat do bazénu, pak sprcha a snídaně. Ovšem ukázalo se, že v sedm ráno na Maltě kromě několika zaměstnanců hotelu nic moc nefunguje. Vnitřní bazén až od devíti, venkovní byl čištěn chemikáliemi. Tak jsme šly rovnou snídat. Nabídka je zde široká, pěkně jsem se napapaly, napily kafíčka a džusíčku. Pak jsme vyrazily k moři. V okolí hotelu nejsou žádné pláže v pravém slova smyslu a u moře to dosti páchne odpadky, ale voda je čistá a osvěžující. Dá se tu potápět a je to fajn. Strávily jsme zde zbytek dopoledne a na polední pařák se odklidily do chládku hotelového pokoje. Jo a ochutnala jsem místní zmrzlinu, je výborná, ale Veruša toto nadšení nesdílí. Na oběd jsme nešly, snídaně byla vydatná a je horko. Trocha půstu určitě nezaškodí.

A k dopoledni ještě jedna perlička. Když jsme ležely na osušce na kousku písku, svorně jsme obě nadávaly, jak to tu smrdí. Když jsme se za chvíli zvedly, že už jdeme pryč, tak jsme si všimly, že jsme si ustlaly asi metr od velkého, černého, mouchami olezlého…hovna.

Tak se hlásíme znovu, tentokrát však naprosto utahané po příjemné 10 km procházce po nábřeží. Dostaly jsme se do sousedních městeček, Bugibba a St. Paul´s Bay, kde se nám naskytl pohled na první maltské památky. Kostelík Svatého Pavla a Wignacourt Tower. Abyste si udělali menší představu, přikládáme vám fotografie včetně popisků. Při té příležitosti jsme se neomezily pouze na návštěvu památek, ale zabrousily jsem i do místních krámků, kde jsme si koupily šnorchly. Cestou zpátky jsme se zastavily na pláži, která byla tvořena zajímavými čedičovými kameny, abychom vyzkoušely naše nové vybavení! A pozor! Olinka neumí dýchat pusou a vypadala jako pololeklá ryba. Trošku ji to zkazilo náladu, ale ona se to naučí ve sprše. Cestou zpět si stěžovala na slané výtoky z jejich nosních dírek, tento nepříjemný pocit chtěla spláchnout maltským vychlazeným pivečkem, ale v dané situaci to nebylo moc vhodné, protože se na nás vše lepilo, jak jsme byly zasoleny. Tak jsme se rozhodly se nejprve osprchnout na pokoji, ale to už nás úplně dorazilo a končíme v posteli s psaním deníku a kecáme. Jo, ještě jsme si střelily jednu partičku karet a já jsem vítěž!!! No pěkně jsem jí to natřela, jsem jasnej karbaník, to mám v genech J.

Loučíme se a ozveme se zase zítra. Dobrou noc a sladké sny.

O + V

P.S.: Zítra nás pravděpodobně čeká hokna (Olinka se vzteká že mé moravštině nebudou její rodičové rozumět, takže přikládám překlad: hokna = práce, rachota, robota), takže náš deník nejspíš nebude tak obsáhlý a možná bude působit trochu fádně.