Den devátý – 8.7. 2006

Tak dnes proběhl další pracovní den. S tím rozdílem, že dnes jsme již pracovaly samostatně, bez dozoru jiné pokojské. Ovšem to neznamenalo, že by nás nikdo nekontroloval a všechno bylo v pohodě. Ráno jsme měly trochu problém sehnat vše potřebné k úklidu. Lítaly jsme po hotelu sem a tam jako hadr na holi a snažily se sehnat alespoň vozík, ručníky, čistící prostředky…atd. Nakonec jsme začaly uklízet všechny naše pokoje dohromady s jedním „trolley“, což nebylo právě ideální. Když to spatřila supervisor Carmelina, spráskla ruce a během dopoledne už tu byly vozíky tři. Doufáme, že zítra už to organizačně zvládneme lépe.

Jinak nás dost štve nenávistné chování ostatních pokojských k nám studentkám. Dostáváme méně pokojů na úklid, ale dotyčné „dámy“ si nějak neuvědomují, že za prvé nejsme placené a za druhé nemáme takové zkušenosti a nejsme tak rychlé jako ony po několika letech. Dnes mi z vozíku jedna z nich ukradla ručníky, ale to je tu normální, dělají si to i mezi sebou. Navíc jsme si daly po práci naše trolley na místo některé jiné pokojské a byl z toho pěkný humbuk. Zrovna jsme zalezly celé ulepené a ztahané na pokoj, když se z chodby ozval křik a ta ženská hulákala a vytahovala s řevem ty naše vozíky ven. A my teď nevíme, kde je zítra najdeme. Bály jsme se vylézt na chodbu, abychom nedostaly kýblem přes hlavu. Bohužel nám nikdo neřekl, že jsou tu tato parkovací místa zřejmě předplacená. Prostě nás tu pořád pomlouvají za našimi zády. No vlastně ani nemusí, protože maltské hindštině nikdo z nás nerozumí, ale z jejich kyselých úšklebků vyčteme vše.

Také jsme byly u moře, ale plavaly jsme asi moc daleko od břehu a mě docela ošklivě požahala zřejmě medúza na krku a ruce, ale už je to dobré. Ty průhledné mršky nejsou vůbec vidět a už teprve ne s mými zamlženými brýlemi. Takže jsem pak rychle lezla ven z vody. Chtěly jsme se chvilku v klidu slunit, ale to moc nešlo, protože kolem nás pobíhala neustále řvoucí a křičící tlustá maltská holčička, kterou její maminka jaksi nedokázala zpacifikovat. Vytáhla si z moře v kelímku kraba a mučila ho v té trošce vody na sluníčku. Chudáček, snažil se vylézt, ale vždycky ho strčila zpátky a ještě mu ubírala vodu. Když jsme se ale zvedly k odchodu, krab se odhodlal, vyškrabal se ven a utíkal k moři. Vlezl na nohu jednomu chlapečkovi, ale pak ho jeho tatínek hodil zpět do vody. A tak náš milý krab, kterému jsme všechny držely palečky, unikl své mučitelce. A to je konec pohádky. Mějte se hezky a dobrou noc. Ozveme se zase zítra.

O+V.