Den devatenáctý – 18.7.2006

Bonjou de Malta! (Nebojte nezapomněla jsem v pozdravu R. Neustále omíláme, že Malťané jsou směsicí různých národů, tak tento pozdrav pochází od Francouzů. Nejspíše však neuměli vyslovit jejich chrčivé, nosní R, tak ho jednoduše vynechali.)

Dnešní den je dnem volna, takže nelítáme se smetáky a jiným uklízecím náčiním, ale je to den v naší režii a musím říct, že se nám moc vyvedl. Udělaly jsme si výlet na megalitické chrámy v Hagar Qimu. Nutno využít hromadnou dopravu, která se nám velice zamlouvá! Tentokrát to bylo poněkud dražší i přesto, že je Hagar Qim relativně blízko, autobusy tam jezdí přes „Tokyo“. Takže jsme letmo nakoukly zpět do Valetty (náměstí Tritonů, cca 45 min cesty) a odtud dalším autobusem až k našemu cíli. Hagar Qim se nachází kousek od vesničky Qrendi, takže jsme se konečně vymanily z turistických středisek a betonových králíkáren a pozorovaly Maltu z té druhé, poněkud hezčí stránky. Cestou jsme potkávaly zemědělské usedlosti a mnohá políčka, která byly ohraničena 2 metrovou kamennou zdí. Nezáleží na velikosti takže i v případě, že se jednalo o malou obdělávanou plochu s jedním fíkovým stromem, zeď se tyčila až ke korunám fíkovníku. Cestou tam i zpět jsme projely kolem městečka Zurieque, kde se právě slavil svátek Sv. Marie a na všech střechách se pyšně tyčily různé prapory a vlajky.

Megality byly přinejmenším zajímavé. Ještě před vchodem se s námi dal do řeči jeden z místních obyvatel, potetovaný a pozlacený od hlavy až k patě. Vypadal jak vysloužilý námořník a dokonce vlastnil i svou malou bárku. Ten nám svými moudrostmi poněkud pozměnil plány. Původně jsme chtěly po návštěvě megalitů zamířit k Modré jeskyni, ale byly jsme poučeny, že plavba, za kterou bychom vyhodily 3 LM, by nebyla nijak přínosná, protože jsme na místo dorazily pozdě. Slunce již tento přírodní úkaz neosvětluje, takže by byla poněkud „dark“.

Ale zpět k megalitům. Jedná se o stavby z doby kamenné, nejstarší je z 3200 let BC (před Kristem). Jedna svatyně nám nestačila, takže jsme si zakoupily i tiket do další Mnajdry, která se nacházela cca o 500 metrů dále. U obou jsme se pozastavovaly nad tím, jakou technikou mohly být takto obří kamenné kvádry dopraveny na místo určení. Největší z nich má 6,4 m na výšku a váží kolem 20-ti tun. To už je slušná váha. Tuším, že to byl nejmenovaný technik z ČR (tak budeme jmenovat- Pavel Pavel, monolity na Velikonočních ostrovech), který výrazně osvětlil, jak se tyto monolity mohou dát do pohybu za pomocí lidské síly. No, co by si ten svět bez nás Čechů počal J.

Po vyčerpávající návštěvě megalitů se nám zachtělo koupele v moři, tak jsem se zeptaly na nejbližší pláž. Chlapík nás poslal přímo za nosem - z opravdu prudkých skalisek. Nicméně my jsme holky šikovný, takže jsme se sice s menšími obtížemi (Kamča měla nevhodnou obuv v podobě žabek, Olinka těžký batoh na zádech a já stále bojuji se svou chorobou, takže jsem úspěšně zdolávala stavy zimnice a nepřekonatelného vedra) dostaly na skalnatou, opuštěnou pláž. Průvodce tvrdí, že se dá k modré jeskyni dostat pouze na loďce. My jsme tuto teorii vyvrátily a koupali se 200 metrů od jeskyně. Navíc jsme stály přímo na jejím „stropu“. Máme krásné fotky, takže potěšíme i vaše srdíčko. Nám se od té nádhery vůbec nechtělo. Seznámily jsme se tam s jedním místním staříkem, který byl široko daleko jediný, který taktéž zdolal horolezeckou stěnu. Jednalo se o domorodce, který byl velmi komunikativní a takový ochránce. Byla to jeho nalezená plážička, kam chodil už v době, kdy byl mladíkem. Měl ochranářské sklony, takže jako první skákal do vody a oznamoval, jestli je nějaká medúza na obzoru. Naštěstí se nám nikomu dnes nepodařilo získat žahanec. Voda byla nádherná, čirá a poněkud slanější. Každopádně pouze do doby, než projela kolem loď narvaná turisty a nevypustila své kanistry bordelu. To jsme pak plavaly mezi pytlíky od bonbonů a jinými nádhernostmi.

Kolem 17 h následoval rychlý úprk zpět na poslední autobus projíždějící kolem Hagar Qimu. Překvapivě cesta nahoru po strmých skaliscích trvala kratší dobu. V autobusu jsme si užily soukromé diskotéky, kde kromě nás, řidiče, 2 dalších turistů a 2 revizorů (kteří evidentně měli hodně co na práci) nebyl nikdo. Řidič vyhrával matské country a to poněkud nahlas J

Cesta končila na hotelu. Klasicky jsme nestihly ani oběd ani večeři, tak jsme si zakoupily rohlík a mozzarellu. Dobrota.

Mějte se, my o sobě zase dáme vědět.

V + O