Milý deníčku, tak asi přesně takhle začínají dívčí romány a my vám jeden takový přinášíme přímo z naší strastiplné cesty za vysněným cílem jménem Malta. Nejenom, že jsme upsaly své těla otrocké práci za dlabanec a střechu nad hlavou, ale potkalo nás hned první den plno překvapujících momentů, díky kterým jsme dospěly k závěru, že nebude špatné, se svěřit nejen deníčku, ale jak doufám i budoucím čtenářům.

Den první rovná se jedna velká katastrofa. Předám slovo Olince, která má dar napínavého vyprávění a oživení šťavnatých příběhů ze dne prvého, na který asi ještě dlouhou dobu budeme vzpomínat. Doufám, že s přibývajícím časem budeme na tuto historku vzpomínat již s nadhledem a úsměvem na tváři, ale dnes čelíme tvrdé realitě.

Tak tedy naše výprava začala prvého dne strastiplnou cestou přes noc na letiště do Vídně, která i přes nepřízeň počasí, dopadla dobře a sešli jsme se v půl čtvrté ráno před check-in přepážkami, všichni relativně schopní vnímat a my dvě s Verushkou natěšené na nadcházející dobrodružství. Že to ale opravdu začne tak „dobrodružně“ by se ani jedna z nás nenadála.

Letadýlko se s námi z vídeňského „Swechatu“ odpíchlo vcelku ladně, přestože z venku vypadal stroječek pro 50 lidí opravdu jako chudinka mezi ostatními velkými kámoši na runwayi. Užívala jsem si výhledy z výšek, vždyť to také bylo poprvé, a fotila mraky. Na chvilku jsme si zdřímly, dostaly bábovku, která měla trvanlivost 5 dní a lačně vypily kalíšek mírně zvětralé Coly light. V Říme náš vzduchoplavec opět bez problémů doplachtil a autobus nás odvezl do letištní haly.

Byly jsme opravdu hrdé, že jsme v tom zmatku na letišti našly Gate,odkud odlítalo další letadlo na Maltu.Vypadalo to, že ani naše přítomnost ve výpravě nesníží věkový průměr cestujících pod 72 let. A nyní přichází moment, kdy představujeme grupu přezdívanou jako tzv. „placky“. Jak jsme později zjistili, jde o křesťanské poutníky z Polska vyššího věku, kteří se na hrudi pyšní společnou „plackou“. Ovšem jim patří náš velký dík.

Po 15 minutách nervózního přešlapování, kdy už jsme měly sedět v letadle, začala italská stevardka něco vykřikovat. Po chvíli zmatku nám další snědý Ital lámanou angličtinou sdělil, že naše letadlo neodletí kvůli technickým potížím. A že si máme vyzvednout kufry a počkat na další instrukce u přepážky 322. Začal run na bagáže! Skupina se rozptýlila, letuška, kterou jsme měly sledovat, zmizela a my nevěděly, kam se vrtnout. Najednou se za námi vynořily „placky“, které se staly na zbytek dne naším orientačním bodem. Sledovaly jsme ty belhající se dědečky a babičky a konečně se dostaly k „extrémně rychlým“ pásům se zavazadly.

Můj kufr přijel za chvilku, ovšem Verusha se nedočkala. Podobných nešťastníků bylo více, neboť Italové slovu organizace a pořádek rozumí hůř než koza petrželi. Zoufale jsme pobíhaly sem a tam a vyhlížely nebohý ztracený kufříček, ale neobjevil se.Ztrátu jsme nahlásili na baggage services, kde domluva byla horší než s babcem, ale bylo nám přislíbeno, že kufr dorazí přímo na Maltu, až se zjistí, kde je. Pak nám někdo řekl, že kufr zůstal ve Vídni, ovšem my jsme v tu chvíli netušili, že se Verušky skromný kufřík dostal do Milána. Ovšem takový ztracený kufr má i své výhody, protože se s ním nemusíte tahat po letišti sem a tam, zakopávat o něj, hlídat ho a uhýbat s ním před „plackami“.

Po 3 hodinách naprosté zoufalosti, nasranosti a únavy nám bylo sděleno, že další lety jsou volné až večer a že se přemístíme autobusem do hotelu, kde dostaneme najíst. To byl pro nás světlý bod v jinak černočerné vidině budoucnosti. Vyvlekli nás před letištní halu, kde pralo sluníčko a bylo aspoň 40 stupňů a postavili asi 100 lidí na malou zastávku městského autobusu. V tu chvíli se nám zatočila škeble při představě, že se budeme tísnit v obyčejném autobuse s tolika zpocenými lidmi. Asi po 10 minutách pečení se a grilování na sluníčku jsme přešli ulici zase na jiné místo a následně se v rámci italské organizace přemístily opět na místo, odkud jsme vyšli. A autobus nakonec přijel.

Po převozu do hotelu nám byly přiděleny pokoje. V tu chvíli jsme se zalekly, že na Maltu asi nedorazíme dnes. Ale osprchovaly jsme se, čistě oblékly, i když Verusha měla problém najít si u mě nějaké padnoucí tričko. Pak jsme šly na oběd, kde už bylo už téměř vše vyžrané, protože „placky“ nedbaly na hygienu a zmohly se ne neobvykle rychlý běh ke korytům. Něco jsme ale nakonec ukořistily a bylo to dobré. Seděly jsme u stolu s dvojicí Italů, které přezdíváme od té doby „jedlíci“. S podivem bylo, co dva tak útlí lidé dokázali spořádat. Hodovali jak ve středověku. Tolik špinavého nádobí nemáme ani po nedělním celorodinném obědě. Shrnutí pobytu v hotelu Alitalia: osvěžující sprcha, dobrý oběd a hodinový spánek.

Ve 4 hodiny odpoledne nás opět odvezli na letiště. Zde následovalo čekání v různých frontách na letenky v celkové délce 2,5 hodiny, dostávaly jsme různé instrukce odrazných lidí, které se navzájem rozcházely. Nakonec se našel človíček ochotný vyřešit naši situaci a poslal nás k přepážce, kde stály naše „placky“, což nás povzbudilo. Letenky se nám dostaly do rukou asi 10 minut před začátkem boardingu. Letěly jsme k jakési zastávce letištního vláčku, který nás měl přemístit ke správné bráně. Ale stihly jsme to v pohodě, i když na poslední chvíli opět změnily odletový Gate. Výhody zrušeného letu: luxusnější letadlo Boeing 737 místo nějakého větroplachu a 250 euro kompenzace! Té ale uvěříme, až nám peníze dají do ruky.

V letadle si ke mně přisednul nigerijský kněz, studující v Říme, žijící s českými lidmi. Dostaly jsme bagetu, dortík, pití a bylo to fajn. Po dosednutí na dráhu letiště jsme zatleskaly pilotovi. Vedro a dusno po výstupu z letadla nám podlomilo kolena a to bylo už po deváté večer. Ale na letišti jsme vyměnily peníze a čekal na nás chlapík, který nás měl odvézt do hotelu na druhý konec ostrova do městečka Quawra (čti „Aura“). Verushy kufr nedorazil, ale slíbily, že nám ho dovezou do hotelu, až tu bude. Tak jsme odjely.

Hotel vypadal dobře, recepční o nás věděla, dala nám klíče od pokoje, ovšem tím naše strasti dne ještě neskončily. Když se Verushka chtěla ozvat domů, jaksi najendou neměla z čeho. Zarytě tvrdila, že mobil držela v ruce na recepci. Chtěli jsme sjet dolů výtahem, ten nefungoval a my jsme nemohly nalézt schodiště. Verushe už bylo do breku. Pak nám nějaká paní ukázala dveře, za kterými schodiště opravdu bylo. Na recepci nikdo mobil nebyl. Verushka byla zoufalá a nešťastná. Plně na ní dopadly nezdary celého dne = ztracené brýle, telefon, nedojetý kufr, zrušený let…atd. Nezbylo to nic jiného, než jít spát.