Závěrečné zhodnocení pobytu na Maltě
Tak už je to za námi. Naše velké maltské dobrodružství skončilo. V následujících několika řádcích se pokusím vyjádřit své dojmy, pocity a zkušenosti, které mi dle mého názoru tento pobyt přinesl.
Předně musím říci, že moje předchozí očekávání se poněkud rozcházela s realitou, se kterou jsme se s Veruškou na Maltě střetly. I když nešlo o žádné propastné rozdíly, jako u některých jiných pracujících. Práce byla tvrdá a musely jsme si docela dlouho zvykat. To pro mne ovšem nebyl největší problém. V patnácti jsem 14 dní pracovala jako pokojská rovněž ve čtyřhvězdičkovém hotelu, takže jsem už zhruba věděla, do čeho jdu. Dřina, ale dá se zvládnout.
Horší byl spíše přístup většiny supervisorů a chování ostatních pokojských. Jejich mnohdy obhroublé vyjadřování se nás často dotýkalo. Nesnášely jsme, jak jsme neustále pod kontrolou a i když jsme se snažily být přátelské, ne vždy se to vyplatilo. Každý zkrátka občas narazí na blba. Přesto na některé budu vzpomínat s úsměvem a přiznávám, že tam byli tací, kteří se nám snažili pracovní pobyt zpříjemnit.
Co se Malty jako takové týče, je to velmi zajímavá a specifická země. Všechno je mixem různých vlivů a kultur, včetně jazyka a obyvatel. Společné mají nejspíše hlasitější vyjadřování a temperament, s čímž se ovšem u jižanského národa dá počítat. Malťani nic moc neřeší, hodně jedí a pijí, je jich zde také mnoho opravdu obézních, jsou velmi hrdí na svou národnost a myslí si, že Malta je nejkrásnější místo na světě. Většina z nich také nikdy jinde nebyla, max. ve Španělsku nebo Itálii. Ale na druhou stranu tu potkáte mnoho cizinců, především Britů, kteří zde žijí, pracují nebo tráví prázdniny. Britský vliv je samozřejmě velmi znát.
Když už jsme u Britů, ráda bych napsala pár slov o maltské angličtině. Jistě většina Malťanů tento jazyk ovládá, ale nato, že je i druhým oficiálním úředním jazykem, to není až taková sláva. Gramatiku většina z nich neřeší,což by tak nevadilo, ale když s vámi mluví pořád v přítomném čase, tak je porozumění občas obtížnější. Zkrátka myslela jsem si, že úroveň angličtiny bude trochu vyšší, ale je pravda, že jsme se nesetkaly s tolika vzdělanými lidmi. Manažeři v hotelu měli naopak angličtinu výbornou.
Přírodní krásy a moře se mi moc líbily. Moře miluju, takže jsem si ho užila do sytosti. Jediné, co mi vadilo, byly medúzy, ale i nato jsme si časem zvykly. Výlety, které jsme si dělaly po ostrově, byly také vážně super, moc mě to bavilo.
Během našeho pobytu jsme poznaly i několik velmi milých lidí – Poláky, Čechy, pár Malťanů, Rakušanky, což bylo moc fajn. Doufáme, že s některými z nich i v budoucnu zůstaneme v kontaktu.
Pokud mám hodnotit samotný pracovní program a jeho podmínky, zde je to jasné. Rozhodně nikomu nedoporučuji volit tuto formu, kterou jsme měly my dvě s Veruškou, tzn. bydlet a jíst v hotelu a pracovat zadarmo. Zaprvé vědomí, že člověk dostane za práci zaplaceno je dobrý stimul a zadruhé by se nám nejspíše počáteční náklady vrátily. Myslely jsme si, že sehnat bydlení na Maltě bude problém a že by to bylo drahé, takže jsme si rovnou vybraly možnost ubytování v hotelu. Ale nyní víme, že ceny jsou zde více než přijatelné a obvzlášť v létě je zde k pronájmu mnoho bytečků.
Další věc, kterou musím hodnotit velmi negativně, je asistence a podpora partnerské organizace NSTS na Maltě a české GTS. Ve smluvních podmínkách bylo uvedeno, že v případě potíží se zaměstnavatelem má agentura sehnat jiné zaměstnání, ale např. pro Češku Gábinu, která musela po necelém dni nakonec odjet, nikdo nic takového neudělal. V Čechách jí dali nesprávné informace, neměla tudíž s sebou dost peněz, ale když to chtěla řešit, vše popřeli a ani na Maltě ji nijak nepomohli. To nás opravdu naštvalo a pro mne to do budoucna přináší ohromnou zkušenost. Práci i ubytování si raději shánět sama. Tak aspoň člověk přesně ví, do čeho jde. Jiná věc je vyřízení víza či jiných povolení, k tomu jsou agentury možná užitečné, ale jinak z vás sají peníze a kde je kvalita služeb za ně? Nikde. Alespoň v České republice to tedy zatím moc nefunguje.
Dost ale bylo stěžování, mně se na Maltě jinak líbilo a byl to můj první pobyt na delší dobu někde v zahraničí a poprvé jsem letěla letadlem, potkala jsme super lidi a těším se, až zase někdy někam vyrazím. Tak se mějte hezky.
Olinka.
Friday, November 03, 2006
Sunday, October 22, 2006
Friday, August 18, 2006
15.8.2006 – den čtyřicátý sedmý
Den předposlední jsme se jako správní turisté rozhodly strávit plavbou kolem celého maltského ostrova. Jak již Olinka napsala v předešlém denním echu, příprava na naši plavbu byla opravdu veselá. Extrémní nedostatek spánku, srovnatelný s naším 48 hodinovým letištním maratónem na začátku naší cesty. Tentokráte jsme však nepolehávaly v letištní hale, ale celou noc protančily a prokecaly s našimi blízkými přáteli. V sedm hodin ráno budíček, snídaně (složení: suchý rohlík a kýbl kávy – jak všichni chápete po hodinovém spánku a noci strávené v pijanském doupěti). Jen jsme v hloubi duše doufaly, že s námi nebude trajekt moc házet a moře bude klidné. Jsme tvrdý holky! Přesvědčily jsme se o tom hned při prvních 100 metrech jízdy s bláznivým, autobusovým řidičem. Silniční pravidla, i když taky nejsem nějaký znalec těch zdejších, ale vím, že nápadná vyboulenina na silnici asi nebude pouhým defektem vozovky, ale plní funkci brzdného prahu. Náš roztěkaný řidič nezpomalil, ale narval to do něj plnou rychlostí. Naše hlavy i hlavy našich spolucestujících okusily tvrdost autobusové střechy. V tu chvíli, kdy jsme udržely naše žaludky v relativním klidu, jsme si byly jisté, že celodenní jízda trajektem bude procházka růžovým sadem. Kolem 9 hodiny jsme dorazily do Sliemského přístavu a čekaly v dlouze táhnoucí se frontě lidí na zakoupení palubního lístku. Já vyhlížela Radka (Poláka), který se přidal k našemu dobrodružství. Unavení jsme se nalodili (pozn. autora: teď již s měkkým i, pač máme pánskou společnost - Olinčina maminka pochopí J), vyhlédli si ty správné místa a následovala dlouhá pauza, než se všechny prasátka (turisté) nalodí. Někdo ji vyplnil spánkem (Radek), jiný unaveným koukáním „do blba“ a zpomaleným pojídáním jablka (Olinka) a ten poslední pozorováním moře a okolí (já). Konečně se vyrazilo. Chvíli mi trvalo, něž jsem se zorientovala, na kterou stranu to plujeme, ale poté jsme se kochali krásami maltských břehů. Počasí se ze začátku plavby tvářilo zamračeně (mlhavo a viditelnost průměrná), ale rychle si to rozmyslelo a sluníčko se na nás začalo usmívat kolem jedenácté hodiny. Na palubě se podával oběd. Ale stála na něj tuna prasátek, takže jsem svůj hlad překonala a raději se kochala okolím na opuštěné zádi trajektu. Na chvíli jsem usnula, ale Olinka mě vzbudila, že se již konečně dostali na řadu a donesli něco na zub i mě. Nic moc, ale meloun mě bodl. Radek si dal mojí porci, protože moje mírné nachlazení se přeneslo do fáze ukrutné bolesti v krku, nemožnosti cokoliv polykat a ztráty hlasu. Předchozí večer jsme měla velmi nezvyklý hlas (lidičkové říkali, že velmi sexy J), ale dnes jsem jej již pozbyla a to úplně. Posilnění po obědě naše „lodička“ zakotvila na Cominu v Modré laguně. Na mě až moc přeplněné turisty, tak jsem si kráčela mimo vyšlapané cesty. Olinka dělala společnost Radkovi, protože si nevzala vhodné botky na skalnatý povrch a hned při prvním pokusu se vzdálit proudu turistů si ukopla malíček. No a Radek je máčka, sice moc inteligentní člověk, ale naprosto nepraktický, ze všeho moc vystrašený. Všichni ale nemohou být tak dokonalí jako my dvě s Olinkou J J. Asi po 40 min chůze a objevování přírodních krás na Cominu jsme se vyplacatili mezi ostatní a šli ozkoušet průzračnou vodu. Olinka tam byla první, protože mně se zpočátku moc nechtělo dráždit moji chorobu. Nakonec mi to však nedalo a skončila jsem tam taky. Radek smočil břicho a majestátně odkráčel zpět na souš. Je mu zima a nemá rád moře. Nikde jsem neviděla moře hezčí, než bylo právě v této laguně. Osobně myslím, že z naší plavby si moc neodnesl. Na lodi spal a závěrečné koupání proseděl na šutrech. Navíc celý den byl na jeho vkus moc zamlklý a to neměl kromě únavy (kterou jsme pociťovali všichni), žádnou jinou indispozici. Zpět ve Sliemě jsme byli kolem 5 hodiny. Nasedly (pouze O. a V. – Radek nás již opustil) zpět do rachotinky k tomu samému šílenému řidiči a bavily se zděšenými pohledy našich spolucestovatelů – projel křižovatku na červenou. Naštěstí jsme jízdu přežily bez karambolu a plny zážitků se vrátily na pokoj, kde jsme našly spící Kamču. Ta nasává energii na zbývajících 8 dní práce. Sbalily jsme si a pozvaly český chlapy na prezentaci fotek z předchozího večera. Moc se líbilo. Nakonec jsme se ještě v jejich doprovodu odebrali do nedaleké hospůdky na něco k pití a snědku, protože jsme toho za celý den moc nenajedly. Zbytek nevím, přepadla mě šílená bolest, tak jsme zalezla do pelechu a probrala se ráno. Jestliže se ještě něco odehrálo, vám bude muset dopsat Olinka.
Zatím se mějte.
Zítra se již uvidíme s našima nejbližšíma. Moc se těšíme!!!
Pa a pusu posílají
V. + O.
Den předposlední jsme se jako správní turisté rozhodly strávit plavbou kolem celého maltského ostrova. Jak již Olinka napsala v předešlém denním echu, příprava na naši plavbu byla opravdu veselá. Extrémní nedostatek spánku, srovnatelný s naším 48 hodinovým letištním maratónem na začátku naší cesty. Tentokráte jsme však nepolehávaly v letištní hale, ale celou noc protančily a prokecaly s našimi blízkými přáteli. V sedm hodin ráno budíček, snídaně (složení: suchý rohlík a kýbl kávy – jak všichni chápete po hodinovém spánku a noci strávené v pijanském doupěti). Jen jsme v hloubi duše doufaly, že s námi nebude trajekt moc házet a moře bude klidné. Jsme tvrdý holky! Přesvědčily jsme se o tom hned při prvních 100 metrech jízdy s bláznivým, autobusovým řidičem. Silniční pravidla, i když taky nejsem nějaký znalec těch zdejších, ale vím, že nápadná vyboulenina na silnici asi nebude pouhým defektem vozovky, ale plní funkci brzdného prahu. Náš roztěkaný řidič nezpomalil, ale narval to do něj plnou rychlostí. Naše hlavy i hlavy našich spolucestujících okusily tvrdost autobusové střechy. V tu chvíli, kdy jsme udržely naše žaludky v relativním klidu, jsme si byly jisté, že celodenní jízda trajektem bude procházka růžovým sadem. Kolem 9 hodiny jsme dorazily do Sliemského přístavu a čekaly v dlouze táhnoucí se frontě lidí na zakoupení palubního lístku. Já vyhlížela Radka (Poláka), který se přidal k našemu dobrodružství. Unavení jsme se nalodili (pozn. autora: teď již s měkkým i, pač máme pánskou společnost - Olinčina maminka pochopí J), vyhlédli si ty správné místa a následovala dlouhá pauza, než se všechny prasátka (turisté) nalodí. Někdo ji vyplnil spánkem (Radek), jiný unaveným koukáním „do blba“ a zpomaleným pojídáním jablka (Olinka) a ten poslední pozorováním moře a okolí (já). Konečně se vyrazilo. Chvíli mi trvalo, něž jsem se zorientovala, na kterou stranu to plujeme, ale poté jsme se kochali krásami maltských břehů. Počasí se ze začátku plavby tvářilo zamračeně (mlhavo a viditelnost průměrná), ale rychle si to rozmyslelo a sluníčko se na nás začalo usmívat kolem jedenácté hodiny. Na palubě se podával oběd. Ale stála na něj tuna prasátek, takže jsem svůj hlad překonala a raději se kochala okolím na opuštěné zádi trajektu. Na chvíli jsem usnula, ale Olinka mě vzbudila, že se již konečně dostali na řadu a donesli něco na zub i mě. Nic moc, ale meloun mě bodl. Radek si dal mojí porci, protože moje mírné nachlazení se přeneslo do fáze ukrutné bolesti v krku, nemožnosti cokoliv polykat a ztráty hlasu. Předchozí večer jsme měla velmi nezvyklý hlas (lidičkové říkali, že velmi sexy J), ale dnes jsem jej již pozbyla a to úplně. Posilnění po obědě naše „lodička“ zakotvila na Cominu v Modré laguně. Na mě až moc přeplněné turisty, tak jsem si kráčela mimo vyšlapané cesty. Olinka dělala společnost Radkovi, protože si nevzala vhodné botky na skalnatý povrch a hned při prvním pokusu se vzdálit proudu turistů si ukopla malíček. No a Radek je máčka, sice moc inteligentní člověk, ale naprosto nepraktický, ze všeho moc vystrašený. Všichni ale nemohou být tak dokonalí jako my dvě s Olinkou J J. Asi po 40 min chůze a objevování přírodních krás na Cominu jsme se vyplacatili mezi ostatní a šli ozkoušet průzračnou vodu. Olinka tam byla první, protože mně se zpočátku moc nechtělo dráždit moji chorobu. Nakonec mi to však nedalo a skončila jsem tam taky. Radek smočil břicho a majestátně odkráčel zpět na souš. Je mu zima a nemá rád moře. Nikde jsem neviděla moře hezčí, než bylo právě v této laguně. Osobně myslím, že z naší plavby si moc neodnesl. Na lodi spal a závěrečné koupání proseděl na šutrech. Navíc celý den byl na jeho vkus moc zamlklý a to neměl kromě únavy (kterou jsme pociťovali všichni), žádnou jinou indispozici. Zpět ve Sliemě jsme byli kolem 5 hodiny. Nasedly (pouze O. a V. – Radek nás již opustil) zpět do rachotinky k tomu samému šílenému řidiči a bavily se zděšenými pohledy našich spolucestovatelů – projel křižovatku na červenou. Naštěstí jsme jízdu přežily bez karambolu a plny zážitků se vrátily na pokoj, kde jsme našly spící Kamču. Ta nasává energii na zbývajících 8 dní práce. Sbalily jsme si a pozvaly český chlapy na prezentaci fotek z předchozího večera. Moc se líbilo. Nakonec jsme se ještě v jejich doprovodu odebrali do nedaleké hospůdky na něco k pití a snědku, protože jsme toho za celý den moc nenajedly. Zbytek nevím, přepadla mě šílená bolest, tak jsme zalezla do pelechu a probrala se ráno. Jestliže se ještě něco odehrálo, vám bude muset dopsat Olinka.
Zatím se mějte.
Zítra se již uvidíme s našima nejbližšíma. Moc se těšíme!!!
Pa a pusu posílají
V. + O.
13.8., 14.8.2006 – den čtyřicátý pátý a šestý
Ahojky všichni, kteří s námi s pomocí našeho deníku prožíváte maltská dobrodružství. Tentokrát už se hlásíme s posledními pracovními zážitky, neboť odteď si zbytek užijeme pouze jako hoteloví hosté.
Neděle probíhala v klidnějším duchu než sobota, ale práce bylo také dost. Verusha musela luxovat 3 poschodí, což jí docela dalo zabrat. Já jsem měla menší konflikt se supervisorkou Adrianou, která mě sprostě přidělávala práci v jednom „departure“. Ale jinak to bylo dobré a odpoledne jsem šla plavat a opalovat se. Verusha se bohužel nepřipojila, protože je opět nachlazená, zřejmě kvůli klimatizaci. No, už to bude muset doléčit doma.
Také dnes přijela další pracantka z České republiky. Jmenuje se Tereza a chce tu zůstat 3 měsíce. Tak dlouho bych tedy dělat pokojskou nevydržela, alespoň ne tady.
V pondělí jsme vstaly s výbornou náladou, protože přišel konečně náš poslední den práce. Krása!!! Na všechny jsme byly už od rána milé a všichni se divily, proč jsme tak veselé. Ale když jsme jim řekly, že zítra již nepracujeme, naše nadšení ihned pochopili.
Večer jsme sezvaly všechny možné lidičky na naší rozlučkovou párty. Někteří se nemohli dostavit, někteří přišli později a někteří odešli dříve, ale my s Verushkou jsme vytrvaly až do časných ranních hodin a bylo to skvělé. Nejprve jsme šli všichni na pláž do Buggiby, kde jsme popíjeli pivko a vínko a bujaře se bavili. Pak se šlo tancovat do Fuega, kde jsme to rovněž pořádně roztočili. Ovšem mne opět potkala nemilá příhoda. Při tanci, když jsme šla do kolen se mi roztrhly kalhoty od zadku až ke kolenům a zůstaly na mně volně plandat. Ale to se vyřešilo rychle. Prostě jsem se šla převléct. Nakonec jsme večer zakončili opět na pláži, kde dokonce přišla noční koupel v moři, ale jen na chvilku, protože jsme se báli medúz a voda nebyla zrovna nejteplejší. Společnost,tedy spíše její zbytky se rozešla v 6 ráno a nás čeká pouze hodina spánku, protože na zítřek máme naplánovaný další výlet. Takže se určitě zase ozveme a mějte se krásně. Dnešní den se opravdu vydařil, navíc sestava byla opravdu mezinárodní – ČR, Polsko, Španělko, Rakousko, Německo – docela dobrý ne? Tak ciao.
O+V.
Ahojky všichni, kteří s námi s pomocí našeho deníku prožíváte maltská dobrodružství. Tentokrát už se hlásíme s posledními pracovními zážitky, neboť odteď si zbytek užijeme pouze jako hoteloví hosté.
Neděle probíhala v klidnějším duchu než sobota, ale práce bylo také dost. Verusha musela luxovat 3 poschodí, což jí docela dalo zabrat. Já jsem měla menší konflikt se supervisorkou Adrianou, která mě sprostě přidělávala práci v jednom „departure“. Ale jinak to bylo dobré a odpoledne jsem šla plavat a opalovat se. Verusha se bohužel nepřipojila, protože je opět nachlazená, zřejmě kvůli klimatizaci. No, už to bude muset doléčit doma.
Také dnes přijela další pracantka z České republiky. Jmenuje se Tereza a chce tu zůstat 3 měsíce. Tak dlouho bych tedy dělat pokojskou nevydržela, alespoň ne tady.
V pondělí jsme vstaly s výbornou náladou, protože přišel konečně náš poslední den práce. Krása!!! Na všechny jsme byly už od rána milé a všichni se divily, proč jsme tak veselé. Ale když jsme jim řekly, že zítra již nepracujeme, naše nadšení ihned pochopili.
Večer jsme sezvaly všechny možné lidičky na naší rozlučkovou párty. Někteří se nemohli dostavit, někteří přišli později a někteří odešli dříve, ale my s Verushkou jsme vytrvaly až do časných ranních hodin a bylo to skvělé. Nejprve jsme šli všichni na pláž do Buggiby, kde jsme popíjeli pivko a vínko a bujaře se bavili. Pak se šlo tancovat do Fuega, kde jsme to rovněž pořádně roztočili. Ovšem mne opět potkala nemilá příhoda. Při tanci, když jsme šla do kolen se mi roztrhly kalhoty od zadku až ke kolenům a zůstaly na mně volně plandat. Ale to se vyřešilo rychle. Prostě jsem se šla převléct. Nakonec jsme večer zakončili opět na pláži, kde dokonce přišla noční koupel v moři, ale jen na chvilku, protože jsme se báli medúz a voda nebyla zrovna nejteplejší. Společnost,tedy spíše její zbytky se rozešla v 6 ráno a nás čeká pouze hodina spánku, protože na zítřek máme naplánovaný další výlet. Takže se určitě zase ozveme a mějte se krásně. Dnešní den se opravdu vydařil, navíc sestava byla opravdu mezinárodní – ČR, Polsko, Španělko, Rakousko, Německo – docela dobrý ne? Tak ciao.
O+V.
12.8.2006 – den čtyřicátý čtvrtý
Páček shledáček. Sobota je vždy drsná, ale ta dnešní opravdu stála za to, protože snad odjížděl celý hotel a hned další várka přijížděla, takže jsme se nezastavily až do 16:45, přestože máme končit v 16:00. Naštěstí je tohle náš poslední víkend zde. Už se moc těšíme na všechny domů. Den byl zpestřen pouze tím, že já jsme našla pár penízků a hezkou taštičku přes rameno a Verushka si pokecala s Francouzi, kterých dnes odjíždělo opravdu požehnaně. Od jejich delegátky si vypůjčila cédéčko Francise Cabrela, které tu nyní posloucháme a odpočíváme. A navíc ji černošský pár z Francie pozval na příští léto k nim, že prý budou potřebovat au-pair. Mají 2 děti a třetí na cestě. Verushka se rozplývala, jak jsou ty dětičky krásné.
Máme také další úsměvnou příhodu z uklízení. Verushka dnes uklízela jeden „departure“ , ve kterém měli lidé malé miminko. Již při vstupu do pokoje ji ovanul závan děsného puchu dětských plínek. No a jak se tak rozhlíží, tak vidí, že na přehozu přes postel leží rozbalená plenka, jejíž obsah si vesele vytéká ven. S hrůzou v očích vyběhla ven a křičela na supervisorku Carmelinu, že je „shit on the quilt“. Carmelinina reakce byla téměř nulová. Prostě ji poslala pro jiný přehoz. Ale to není všechno. Žádný jiný zrovna k dispozici nebyl, takže Verushka nakonec musela ten původní pouze trochu otřít a bylo to. Z toho tedy plyne jedna rada na závěr. Nikdy si v hotelu neberte přehoz jako deku!! Hned po příjezdu ho zahoďte co nejdále od postele. Chudáci někteří hosté. Oni neví, že je perou jen jednou ročně a klidně se jimi přikrývají, když jim nestačí pouze druhé prostěradlo. Tak se zatím mějte.
O+V.
Páček shledáček. Sobota je vždy drsná, ale ta dnešní opravdu stála za to, protože snad odjížděl celý hotel a hned další várka přijížděla, takže jsme se nezastavily až do 16:45, přestože máme končit v 16:00. Naštěstí je tohle náš poslední víkend zde. Už se moc těšíme na všechny domů. Den byl zpestřen pouze tím, že já jsme našla pár penízků a hezkou taštičku přes rameno a Verushka si pokecala s Francouzi, kterých dnes odjíždělo opravdu požehnaně. Od jejich delegátky si vypůjčila cédéčko Francise Cabrela, které tu nyní posloucháme a odpočíváme. A navíc ji černošský pár z Francie pozval na příští léto k nim, že prý budou potřebovat au-pair. Mají 2 děti a třetí na cestě. Verushka se rozplývala, jak jsou ty dětičky krásné.
Máme také další úsměvnou příhodu z uklízení. Verushka dnes uklízela jeden „departure“ , ve kterém měli lidé malé miminko. Již při vstupu do pokoje ji ovanul závan děsného puchu dětských plínek. No a jak se tak rozhlíží, tak vidí, že na přehozu přes postel leží rozbalená plenka, jejíž obsah si vesele vytéká ven. S hrůzou v očích vyběhla ven a křičela na supervisorku Carmelinu, že je „shit on the quilt“. Carmelinina reakce byla téměř nulová. Prostě ji poslala pro jiný přehoz. Ale to není všechno. Žádný jiný zrovna k dispozici nebyl, takže Verushka nakonec musela ten původní pouze trochu otřít a bylo to. Z toho tedy plyne jedna rada na závěr. Nikdy si v hotelu neberte přehoz jako deku!! Hned po příjezdu ho zahoďte co nejdále od postele. Chudáci někteří hosté. Oni neví, že je perou jen jednou ročně a klidně se jimi přikrývají, když jim nestačí pouze druhé prostěradlo. Tak se zatím mějte.
O+V.
11.8.2006 – den čtyřicátý třetí
Ahoj lidi,
začíná nám posledních pár pracovních dnů, přesně 4. Ale dnešek už je také za námi, takže vlastně pouze 3. Snažíme se užít posledních dnů na Maltě, jak se dá. Dnes našla Verushka v jednom „departure“ vínko, tak jsme si s ním šly sednout na pláž, ještě spolu s Kami a Radkem. Ale bylo hnusný, tak jsme ho skoro celé vylily. Pak jsme si večer zašly na pizzu. Nyní se už chystáme do postýlky. Mějte se fajn.
O+V.
Ahoj lidi,
začíná nám posledních pár pracovních dnů, přesně 4. Ale dnešek už je také za námi, takže vlastně pouze 3. Snažíme se užít posledních dnů na Maltě, jak se dá. Dnes našla Verushka v jednom „departure“ vínko, tak jsme si s ním šly sednout na pláž, ještě spolu s Kami a Radkem. Ale bylo hnusný, tak jsme ho skoro celé vylily. Pak jsme si večer zašly na pizzu. Nyní se už chystáme do postýlky. Mějte se fajn.
O+V.
10.8.2006 – den čtyřicátý druhý
Přejeme krásný den všem čtenářům našeho deníku. Další day off před námi! Ráno jsme si trošku přispaly, když jsme dnes nemusely strhávat boj o vozíky, ručníky a jiné serepetky. Den ve znamení odpočinku - stráveném na pláži. Na snídani jsme to moc nepřeháněly. Z panického strachu jsme již vynechaly i máslo na snídani a skončily na suchém rohlíku a džusu. J Po takto vydatné snídani jsme se vydaly na pláž s naší nafukovací výbavou, která čítá dvě matrace a dva kruhy, poté plavecké brýle a opalovací krém. Snorchely jsme pro dnešek nechaly na hotelu, ale bylo to to jediné, co jsme s sebou na pláž neodtáhly. Jistě se pobavíte u našich videjek. Jak se snaží O. či V. vyšplhat na jednu z těch nafukovacích příšerností. Zcela jednoduché to není, protože potvory kloužou a naše „skromná“ těla měla opravdu co dělat, aby se vydrápala až na úplný „top“. Okolní přihlížející museli mít o zábavu postaráno, přidáme-li k tomu náš bouřlivý smích. Celý den strávený na pláži poznamenal i naše zatím sýrová těla, která konečně začala chytat grilovací barvu. Mě se dokonce podařilo i trošku připálit, ale „never mind“ J. Skočily jsme si na večeři, která byla jako obvykle nepoživatelná, ale potkaly jsme jako každý večer kámoše z Polska. O zábavu bylo postaráno, protože on je nesmírně ukecaný a téma si vždy najde. Dnes se hrála hra ironie. Vše, co kdokoliv řekl, mělo značit úplný opak, takže jsme se častokráte docela zamotali J. Ale bylo to fajn. Tak zase zítra.
Pa a pusu V. + O.
Přejeme krásný den všem čtenářům našeho deníku. Další day off před námi! Ráno jsme si trošku přispaly, když jsme dnes nemusely strhávat boj o vozíky, ručníky a jiné serepetky. Den ve znamení odpočinku - stráveném na pláži. Na snídani jsme to moc nepřeháněly. Z panického strachu jsme již vynechaly i máslo na snídani a skončily na suchém rohlíku a džusu. J Po takto vydatné snídani jsme se vydaly na pláž s naší nafukovací výbavou, která čítá dvě matrace a dva kruhy, poté plavecké brýle a opalovací krém. Snorchely jsme pro dnešek nechaly na hotelu, ale bylo to to jediné, co jsme s sebou na pláž neodtáhly. Jistě se pobavíte u našich videjek. Jak se snaží O. či V. vyšplhat na jednu z těch nafukovacích příšerností. Zcela jednoduché to není, protože potvory kloužou a naše „skromná“ těla měla opravdu co dělat, aby se vydrápala až na úplný „top“. Okolní přihlížející museli mít o zábavu postaráno, přidáme-li k tomu náš bouřlivý smích. Celý den strávený na pláži poznamenal i naše zatím sýrová těla, která konečně začala chytat grilovací barvu. Mě se dokonce podařilo i trošku připálit, ale „never mind“ J. Skočily jsme si na večeři, která byla jako obvykle nepoživatelná, ale potkaly jsme jako každý večer kámoše z Polska. O zábavu bylo postaráno, protože on je nesmírně ukecaný a téma si vždy najde. Dnes se hrála hra ironie. Vše, co kdokoliv řekl, mělo značit úplný opak, takže jsme se častokráte docela zamotali J. Ale bylo to fajn. Tak zase zítra.
Pa a pusu V. + O.
9.8.2006 – den čtyřicátý první
Ahoj lidičkové, tak se po dlouhé době hlásím opět já. Olinka na sebe převzala zodpovědnost autora deníku, ale už ji to také přestává bavit. Ono není moc co psát, ale hlavně máme čím dál tím méně času, který bychom mohly obětovat psaní denních prožitků. Dnešní den se vyvíjel zcela obvyklým směrem, ráno krušné probuzení do práce, snídaně, tvrdá dřina….. však to již znáte z předchozích vyprávění. Odpoledne jsme se sešli na pokoji s naším milým polským „friend“ Radym, společně si prohlédli jeho fotografie z Marsaxlokku (= rybářské městečko, které jsme měly v plánu navštívit, ale nějak nám to nezapadlo do našeho časového harmonogramu). Dobelhaly se na večeři, kde jsme se zapřením spořádaly nepoživatelné kousky čehosi. Nemám odvahu to nazývat nebo spíše nevím jak to nazvat. Moc dobrý to nebylo. Navíc stále nevíme, co nám způsobuje velmi nepříjemné zažívací potíže. A proto se snažíme omezovat jídlo podávané v hotelu. Takový týdenní nepřetržitý průjem dokáže člověka značně vysílit. Kolem sedmé hodiny jsme se vydali do pár kilometrů vzdálené Sliemy, do Radkova bytu navštívit jeho skvělé přátele a zakončit tak příjemně načatý večer konverzací. Gassia ani Leszek neměli tušení, že je přepadneme, ale byli mile překvapeni a mávali nám z jejich skromné lodžie, když nás viděli přicházet směrem z autobusové zastávky. Konverzační témata byla různorodá, ale „main stream“ – „political science“, Polsko, plánování naší návštěvy, do které nás přímo vtáhli. Diskutovalo se i o současné politické situaci v ČR a Polsku. Dozvěděly jsme se, že prezidentem a prvním ministrem v polsku jsou jednovaječná dvojčata. Téměř nerozeznatelné. Ukazovali nám novinový článek s jejich společnou fotografií a vznikla mezi nimi malá roztržka – „Who is who?“ Nakonec došlo k usmíření, že je to vlastně úplně jedno, protože oba dva jsou pořádní hlupáci a u nadprůměrně inteligentních polských příslušníků dosti neoblíbení. Večer uběhl rychle, o půl dvanácté v noci jsme se s Olinkou rozhodli k cestě zpět. Radek, nesporný gentleman, nás doprovodil do Pacewille, cca 30 min chůze od jejich bytu ve střízlivém stavu. Cestou nás zastihl příšerný liják. Místo silnice se proti nám valila rozbouřená řeka a my jsme byli ve dvou sekundách mokří od hlavy až k patě. Ani na spoďárech nezůstala nitka suchá. Kolem 00:30 příjezd do hotelu, sprcha a sladký spánek.
Zdraví V + O
Ahoj lidičkové, tak se po dlouhé době hlásím opět já. Olinka na sebe převzala zodpovědnost autora deníku, ale už ji to také přestává bavit. Ono není moc co psát, ale hlavně máme čím dál tím méně času, který bychom mohly obětovat psaní denních prožitků. Dnešní den se vyvíjel zcela obvyklým směrem, ráno krušné probuzení do práce, snídaně, tvrdá dřina….. však to již znáte z předchozích vyprávění. Odpoledne jsme se sešli na pokoji s naším milým polským „friend“ Radym, společně si prohlédli jeho fotografie z Marsaxlokku (= rybářské městečko, které jsme měly v plánu navštívit, ale nějak nám to nezapadlo do našeho časového harmonogramu). Dobelhaly se na večeři, kde jsme se zapřením spořádaly nepoživatelné kousky čehosi. Nemám odvahu to nazývat nebo spíše nevím jak to nazvat. Moc dobrý to nebylo. Navíc stále nevíme, co nám způsobuje velmi nepříjemné zažívací potíže. A proto se snažíme omezovat jídlo podávané v hotelu. Takový týdenní nepřetržitý průjem dokáže člověka značně vysílit. Kolem sedmé hodiny jsme se vydali do pár kilometrů vzdálené Sliemy, do Radkova bytu navštívit jeho skvělé přátele a zakončit tak příjemně načatý večer konverzací. Gassia ani Leszek neměli tušení, že je přepadneme, ale byli mile překvapeni a mávali nám z jejich skromné lodžie, když nás viděli přicházet směrem z autobusové zastávky. Konverzační témata byla různorodá, ale „main stream“ – „political science“, Polsko, plánování naší návštěvy, do které nás přímo vtáhli. Diskutovalo se i o současné politické situaci v ČR a Polsku. Dozvěděly jsme se, že prezidentem a prvním ministrem v polsku jsou jednovaječná dvojčata. Téměř nerozeznatelné. Ukazovali nám novinový článek s jejich společnou fotografií a vznikla mezi nimi malá roztržka – „Who is who?“ Nakonec došlo k usmíření, že je to vlastně úplně jedno, protože oba dva jsou pořádní hlupáci a u nadprůměrně inteligentních polských příslušníků dosti neoblíbení. Večer uběhl rychle, o půl dvanácté v noci jsme se s Olinkou rozhodli k cestě zpět. Radek, nesporný gentleman, nás doprovodil do Pacewille, cca 30 min chůze od jejich bytu ve střízlivém stavu. Cestou nás zastihl příšerný liják. Místo silnice se proti nám valila rozbouřená řeka a my jsme byli ve dvou sekundách mokří od hlavy až k patě. Ani na spoďárech nezůstala nitka suchá. Kolem 00:30 příjezd do hotelu, sprcha a sladký spánek.
Zdraví V + O
8.8.2006 – den čtyřicátý
Dnes mám narozeniny, ale po ránu se na to tedy necítím. Holky na tom nejsou o moc lépe, i když Kami nejde do práce, protože jí bolí v krku, to ale také není žádné terno. Spaly jsme asi 3 hodiny, takže únava je na nás vidět na první pohled. No ale nedá se nic dělat, pustíme se opět do uklízení.
Hurá, tak máme konečně po směně. Zalezeme do pokoje a budeme spát a odpočívat, pustíme si film, prohlédneme fotky…atd. Nejprve ale večeře, to nás posílí, i když občas přinesou do kantýny takový blafanec, že se k tomu nedá ani přičichnout natož to jíst.
Jo a nesmím zapomenout, že mi Verushka dala dárek, který je společný i od Hrušky, takže holky děkuju a také děkuju všem, kteří mi popřáli a poslali narozeninovou sms. Nejhezčí mejlík byl od maminky. Díky moc. Teď už jsme plnoletá i v Británii a USA, tak můžu klidně spát.
Tak se mějte hezky, zase napíšeme.
O+V.
Dnes mám narozeniny, ale po ránu se na to tedy necítím. Holky na tom nejsou o moc lépe, i když Kami nejde do práce, protože jí bolí v krku, to ale také není žádné terno. Spaly jsme asi 3 hodiny, takže únava je na nás vidět na první pohled. No ale nedá se nic dělat, pustíme se opět do uklízení.
Hurá, tak máme konečně po směně. Zalezeme do pokoje a budeme spát a odpočívat, pustíme si film, prohlédneme fotky…atd. Nejprve ale večeře, to nás posílí, i když občas přinesou do kantýny takový blafanec, že se k tomu nedá ani přičichnout natož to jíst.
Jo a nesmím zapomenout, že mi Verushka dala dárek, který je společný i od Hrušky, takže holky děkuju a také děkuju všem, kteří mi popřáli a poslali narozeninovou sms. Nejhezčí mejlík byl od maminky. Díky moc. Teď už jsme plnoletá i v Británii a USA, tak můžu klidně spát.
Tak se mějte hezky, zase napíšeme.
O+V.
7.8.2006 – den třicátý devátý
Nazdárek lidičky. Máme další day off, což je super. Dnes jsme původně chtěly dopoledne vyrazit na výlet, ale přemohla nás potřeba spánku, tak jsme se trochu déle vychrupaly. Pak jsme se rozhodly pro koupání a opalování. Dnes ovšem bylo zase větrno, takže když jsme dorazily na pláž do Buggiby, všimla si Verushka, že je vyvěšená červená vlajka, což znamená „zákaz koupání“. Nicméně jsme se na chvilku nechaly prohřívat sluníčkem, vyfotily jsme nějaké fotečky s vlnami a kochaly se pohledem na rozbouřené moře. Po chvilce se Verushce začalo chtít hrozně na záchod, takže odběhla rychle do hotelu a já jsme se zatím přesunula na pláž u něj, kde skoro žádné vlny nebyly, protože je to v klidné zátoce. Pěkně jsme se vyblbly s plovacím kruhem, na který jsme se obě střídavě snažily vydrápat. Verushu mám přitom zdokumentovanou. Pak jsme se šly osprchovat a hurá na pár hodin do postele, protože na večer máme naplánovanou velkou akci.
Už několikrát jsme se chtěly podívat do Paceville, městečka klubů a diskoték, kde to žije každou noc a paří se tam do časného rána. Zatím to nikdy nevyšlo, ale tentokrát to vypadá slibně. V pět hodin nás na pokoji vyzvedl Radek, náš nový polský kamarád. Spolu s ním jsme všechny tři (má osoba, Verusha a Kamča) měly jet do Sliemy. Nakonec se k nám přidal ještě Vojta, který tu také pracuje a je to také Čech.
Radek bydlí ve Sliemě v typicky maltském baráčku se zelenými dveřmi, jeho byt se nám po podrobném prozkoumání opravdu líbil, obzvláště pak jeho kamenné schůdky ke sprchovému koutu v koupelně. Ale ještě více se nám líbili Gosia s Leszkem, moc milý a hezký polský pár, jsou to Radovi kamarádi, kteří s ním bydlí a také tu pracují v jednom hotelu. Všichni tři se znají ze studia politologie.
Večer se vyvíjí opravdu dobrým směrem. Popíjí se maltské víno, bavíme se, je sranda, nálada stoupá. Pak následuje přesun do Paceville busem. Zde se udiveně rozhlížíme, protože je to tu vážně diskotéka na diskotéce. Odevšad zní hudba, spousta světel, lidí, křik, tanec, zábava, alkohol, všechno. Ale bylo to vážně super. Všichni jsme prošli asi 5 klubíků a o půlnoci jsem pak začala slavit moje narozeniny. Připili jsme si tequilou pouze za 40 centů ( asi 24 Kč) – pro alkoholiky by tu byl ráj.
S Verushou jsme si super zatrsaly a doufáme, že ostatní také. V půl druhé jsme nasedly na bus zpět do Quawry a snažily se co nejdříve usnout, protože zítra bohužel normálně pracujeme.
Zatím se mějte krásně.
O+V.
Nazdárek lidičky. Máme další day off, což je super. Dnes jsme původně chtěly dopoledne vyrazit na výlet, ale přemohla nás potřeba spánku, tak jsme se trochu déle vychrupaly. Pak jsme se rozhodly pro koupání a opalování. Dnes ovšem bylo zase větrno, takže když jsme dorazily na pláž do Buggiby, všimla si Verushka, že je vyvěšená červená vlajka, což znamená „zákaz koupání“. Nicméně jsme se na chvilku nechaly prohřívat sluníčkem, vyfotily jsme nějaké fotečky s vlnami a kochaly se pohledem na rozbouřené moře. Po chvilce se Verushce začalo chtít hrozně na záchod, takže odběhla rychle do hotelu a já jsme se zatím přesunula na pláž u něj, kde skoro žádné vlny nebyly, protože je to v klidné zátoce. Pěkně jsme se vyblbly s plovacím kruhem, na který jsme se obě střídavě snažily vydrápat. Verushu mám přitom zdokumentovanou. Pak jsme se šly osprchovat a hurá na pár hodin do postele, protože na večer máme naplánovanou velkou akci.
Už několikrát jsme se chtěly podívat do Paceville, městečka klubů a diskoték, kde to žije každou noc a paří se tam do časného rána. Zatím to nikdy nevyšlo, ale tentokrát to vypadá slibně. V pět hodin nás na pokoji vyzvedl Radek, náš nový polský kamarád. Spolu s ním jsme všechny tři (má osoba, Verusha a Kamča) měly jet do Sliemy. Nakonec se k nám přidal ještě Vojta, který tu také pracuje a je to také Čech.
Radek bydlí ve Sliemě v typicky maltském baráčku se zelenými dveřmi, jeho byt se nám po podrobném prozkoumání opravdu líbil, obzvláště pak jeho kamenné schůdky ke sprchovému koutu v koupelně. Ale ještě více se nám líbili Gosia s Leszkem, moc milý a hezký polský pár, jsou to Radovi kamarádi, kteří s ním bydlí a také tu pracují v jednom hotelu. Všichni tři se znají ze studia politologie.
Večer se vyvíjí opravdu dobrým směrem. Popíjí se maltské víno, bavíme se, je sranda, nálada stoupá. Pak následuje přesun do Paceville busem. Zde se udiveně rozhlížíme, protože je to tu vážně diskotéka na diskotéce. Odevšad zní hudba, spousta světel, lidí, křik, tanec, zábava, alkohol, všechno. Ale bylo to vážně super. Všichni jsme prošli asi 5 klubíků a o půlnoci jsem pak začala slavit moje narozeniny. Připili jsme si tequilou pouze za 40 centů ( asi 24 Kč) – pro alkoholiky by tu byl ráj.
S Verushou jsme si super zatrsaly a doufáme, že ostatní také. V půl druhé jsme nasedly na bus zpět do Quawry a snažily se co nejdříve usnout, protože zítra bohužel normálně pracujeme.
Zatím se mějte krásně.
O+V.
4.8., 5.8., 6.8. 2006 – den třicátý šestý, sedmý a osmý
Ahoj lidi. Pátek, sobota i neděle jsme musely do rachoty, ale s nadšením všem oznamujeme, že jsme opět přežily a chystáme se na další akci. Průběh posledních několika dnů je bohužel trochu zpestřován zažívacími potížemi, kterými trpíme svorně všechny tři, jak jsme spolu na pokoji a pořád nevíme, z čeho to je. Podezíráme ovšem máslo ze snídaně, které je v místních vedrech vždycky úplně rozteklé. Verusha to zase odnáší nejvíce, ale snad to brzy přejde.
V práci se nic moc nedělo, pouze jsme nalezly další lehátko a kruh do vody, už toho máme plný balkón. Aspoň ale máme v čem blbnout v moři. Také jsme našla úplně novou soupravu spodního prádla, ještě s visačkami, ale bohužel mi to bylo malé, takže nové prádýlko má Kami. Jinak jsem našla kolíčky, melouna, bonbóny, prací prášek, ovšem peníze žádné. Lidi jsou tu škrti, ale když vidím, jak ten hotel vypadá, tak se jim ani nedivím.
V sobotu odpoledne jsme se byla projít, bylo opravdu větrno, palmy se prohýbaly pod nápory vichru, moře se vzdouvalo a byly poměrně velké vlny, které se nádherně tříštily o pobřeží. No tak jsem si při té příležitosti koupila nové plavky, byly se 40% slevou a jsou úžasné. Stejně mám za dva dny narozky.
Také jsme se tu asi před týdnem seznámily s polským studentem Radkem, který s námi byl párkrát pokecat na pláži odpoledne po práci. Zajímavé je, že studuje 3 obory na vysoké škole najednou, je mu 24 let, je vcelku v pohodě. Akorát nám přijde, že si trochu honí triko, protože pořád vypráví o kamarádech tady a tam a chová se tak, jako by všechny moře světa přeplaval. Ale je určitě velmi inteligentní.
Jinak to bude asi vše. Dnes večer jsme byly opět na Sangrii a chvilku si zatancovat ve Fuegu, bylo to fajn, zase jsem zpívala karaoke a Verushka mě hlasitě povzbuzovala. Na zítřek máme skvělé plány, ale nic dopředu prozrazovat nebudeme. Počkejte si. Zatím papa.
O+V.
Ahoj lidi. Pátek, sobota i neděle jsme musely do rachoty, ale s nadšením všem oznamujeme, že jsme opět přežily a chystáme se na další akci. Průběh posledních několika dnů je bohužel trochu zpestřován zažívacími potížemi, kterými trpíme svorně všechny tři, jak jsme spolu na pokoji a pořád nevíme, z čeho to je. Podezíráme ovšem máslo ze snídaně, které je v místních vedrech vždycky úplně rozteklé. Verusha to zase odnáší nejvíce, ale snad to brzy přejde.
V práci se nic moc nedělo, pouze jsme nalezly další lehátko a kruh do vody, už toho máme plný balkón. Aspoň ale máme v čem blbnout v moři. Také jsme našla úplně novou soupravu spodního prádla, ještě s visačkami, ale bohužel mi to bylo malé, takže nové prádýlko má Kami. Jinak jsem našla kolíčky, melouna, bonbóny, prací prášek, ovšem peníze žádné. Lidi jsou tu škrti, ale když vidím, jak ten hotel vypadá, tak se jim ani nedivím.
V sobotu odpoledne jsme se byla projít, bylo opravdu větrno, palmy se prohýbaly pod nápory vichru, moře se vzdouvalo a byly poměrně velké vlny, které se nádherně tříštily o pobřeží. No tak jsem si při té příležitosti koupila nové plavky, byly se 40% slevou a jsou úžasné. Stejně mám za dva dny narozky.
Také jsme se tu asi před týdnem seznámily s polským studentem Radkem, který s námi byl párkrát pokecat na pláži odpoledne po práci. Zajímavé je, že studuje 3 obory na vysoké škole najednou, je mu 24 let, je vcelku v pohodě. Akorát nám přijde, že si trochu honí triko, protože pořád vypráví o kamarádech tady a tam a chová se tak, jako by všechny moře světa přeplaval. Ale je určitě velmi inteligentní.
Jinak to bude asi vše. Dnes večer jsme byly opět na Sangrii a chvilku si zatancovat ve Fuegu, bylo to fajn, zase jsem zpívala karaoke a Verushka mě hlasitě povzbuzovala. Na zítřek máme skvělé plány, ale nic dopředu prozrazovat nebudeme. Počkejte si. Zatím papa.
O+V.
3.8.2006 – Den třicátý pátý
Ahoj všem čtenářům! Dnes byl všemi očekávaný „day off“. Vyrážíme na Gozo, zelený ostrůvek 30 km vzdálený od Malty. Původně jsme měly v plánu procestovat Gozo autobusy a pěšmo, takže jsme předchozí večer zasvětily odpočinku. Ráno opět krušné. Vstávaly jsme stejně brzo jako do práce. Chvíli nám tedy trvalo, než jsme si uvědomily, že dnes nás čeká hodnotně strávený den bez smetáků, nepříjemných supervisors, nenávistných pohledů a propocených uniforem. A to hned zvedne náladu! Snídaně dobrý, papáme jen rohlík s máslem J (Navíc máslo je tu slaný. Moc dobrý to není, ale je to to jediné, co můžeme po 5 týdnech neměnící se nabídky švédského stolu pozřít L). Cesta autobusem příjemná, řidič trošku „crazy“ a zdálo se, že klakson je jeho nejlepším přítelem. Byly jsme dokonce svědky menší silniční potyčky, kdy to náš „crazy“ řidič málem napral do stojícího osobního automobilu. Chlapík vyskočil z auta, ťukal si na čelo a pořvával ne zrovna slušné výrazy. Cestující (včetně nás samozřejmě) se slušně pobavili. Příjezd do Cirkewwy kolem 10 h a následné čekání na nejbližší trajekt směr Gozo. Příjemné překvapení u pokladny. Zpáteční lístek za pouhé 2 libry!!
Na trajektu: krásný výhled, azurové moře osvícené slunečními paprsky, mírné vlnky a na obzoru 2 ostrovy. Comino a vzdálenější Gozo. Znatelný kontrast, bijící přímo do očí, je svěžest ostrova Gozo a vyprahlý hornatý povrch Comina. Cesta trajektem trvala 25 minut. Všichni cestující chtěli urvat nejlepší místa na přídi. Nám se to kromě Olinky nepodařilo, ale aspoň jsme se necítily jako sardinky ve slaném nálevu představující zpocené paže turistů mačkajících v křeči své digitální fotoaparáty. I tak jsme si plavbu užily a pořídily i nějaké ty cenné obrázky. Trajekt zakotvil v přístavu Mgarr na Gozu. Hned při výstupu nás zastavil snědý chlapík. Hned z prvního pohledu nám bylo jasné, že je to Gozan. Nabídl nám své taxi služby - celodenní výlet po ostrově za 5 lir pro každou. Chvíli jsme váhaly, ale nakonec kývly. Měl v rukávu docela pádné argumenty. Autobusová síť na Gozu není úplně organizovaná a navíc časové rozmezí odjezdů je někde mezi jednou až dvěma hodinami na jedné autobusové lince. Nabídku jsem tedy přijaly a vydaly se jako první zastávku do hlavního města Viktoria (Rabat). Při cestě jsme se zapovídaly s naším řidičem 29-ti letým Nikolasem, narozeným na Gozu a znající každý kámen tohoto ostrova – jeho slova. Klasicky si můžete povšimnout, že totéž město, má dva názvy. Byly jsme poučeny, že Rabat je název původní (maltský) a Viktoria se začalo používat na počest anglické královny Viktorie. Pokochaly jsme se krásným výhledem z Citadely a navštívily tamní folklórní muzeum. Po kulturní vložce následovala nákupní horečka na zdejším tržišti, kde najdete vše od plesnivých broskví (spíše jakési hroudy obalené vosím rojem) po spoustu malých zbytečností všeho druhu. Nikolas čekal na svém místě a nervózně přešlapoval. Další zastávkou bylo Azur Window. Cesta k němu byla příjemná, v klimatizovaném taxíku, s kvalifikovaným průvodcem, ale v poněkud americkém stylu. To, kam se nelze dostat autem je nezajímavé. Vše jsme sledovaly pouze z povzdálí. Tímto směrem jsou solné pánve, támhle za tím kopcem, jsou vápencové jeskyně…..apod. Největší turistická atrakce je však automobilům zpřístupněna, tak jsme se mohly i my pokochat tou nádherou. Mnohdy až kýčové pohledy na přírodní úkaz v podobě obloukově vymleté skály obklopené zářícím mořem. Krása.
Následovalo rybářské městečko na severu Goza, kde jsme měly další téměř dvou hodinový rozchod. Čas jsme vyplnily koupáním v moři, které se nám však zdálo poněkud slanější, než je tomu u maltských břehů. Voda nebyla zdaleka tak průzračná. Žádné rasy a pro naše potěšení ani žádné medúzy (alespoň nebyly vidět). Cestou zpět do přístavu jsme si daly krátkou zastávku pod kopcem na jehož vrcholu ční socha Krista. Identická, ale poněkud menší, nežli je v Rio de Janeru.
Zpáteční cesta trajektem nás všechny zmohla a solidárně jsme všechny při audio nahrávce (kde nalézt a jak nasadit záchranou vestu ve 3 jazycích) usnuly. Po 20 min spánku nás probudily další instrukce. Tentokrát však jiného charakteru. Které schody využít při výstupu z trajektu. Osobně si myslím, že je to maximálně zbytečné na tak malém plavidle J. Návrat na hotel, večeře, prohlížení dnešních fotek a sladký spánek přeji i Vám.
Dobrou noc.
V. + O.
Ahoj všem čtenářům! Dnes byl všemi očekávaný „day off“. Vyrážíme na Gozo, zelený ostrůvek 30 km vzdálený od Malty. Původně jsme měly v plánu procestovat Gozo autobusy a pěšmo, takže jsme předchozí večer zasvětily odpočinku. Ráno opět krušné. Vstávaly jsme stejně brzo jako do práce. Chvíli nám tedy trvalo, než jsme si uvědomily, že dnes nás čeká hodnotně strávený den bez smetáků, nepříjemných supervisors, nenávistných pohledů a propocených uniforem. A to hned zvedne náladu! Snídaně dobrý, papáme jen rohlík s máslem J (Navíc máslo je tu slaný. Moc dobrý to není, ale je to to jediné, co můžeme po 5 týdnech neměnící se nabídky švédského stolu pozřít L). Cesta autobusem příjemná, řidič trošku „crazy“ a zdálo se, že klakson je jeho nejlepším přítelem. Byly jsme dokonce svědky menší silniční potyčky, kdy to náš „crazy“ řidič málem napral do stojícího osobního automobilu. Chlapík vyskočil z auta, ťukal si na čelo a pořvával ne zrovna slušné výrazy. Cestující (včetně nás samozřejmě) se slušně pobavili. Příjezd do Cirkewwy kolem 10 h a následné čekání na nejbližší trajekt směr Gozo. Příjemné překvapení u pokladny. Zpáteční lístek za pouhé 2 libry!!
Na trajektu: krásný výhled, azurové moře osvícené slunečními paprsky, mírné vlnky a na obzoru 2 ostrovy. Comino a vzdálenější Gozo. Znatelný kontrast, bijící přímo do očí, je svěžest ostrova Gozo a vyprahlý hornatý povrch Comina. Cesta trajektem trvala 25 minut. Všichni cestující chtěli urvat nejlepší místa na přídi. Nám se to kromě Olinky nepodařilo, ale aspoň jsme se necítily jako sardinky ve slaném nálevu představující zpocené paže turistů mačkajících v křeči své digitální fotoaparáty. I tak jsme si plavbu užily a pořídily i nějaké ty cenné obrázky. Trajekt zakotvil v přístavu Mgarr na Gozu. Hned při výstupu nás zastavil snědý chlapík. Hned z prvního pohledu nám bylo jasné, že je to Gozan. Nabídl nám své taxi služby - celodenní výlet po ostrově za 5 lir pro každou. Chvíli jsme váhaly, ale nakonec kývly. Měl v rukávu docela pádné argumenty. Autobusová síť na Gozu není úplně organizovaná a navíc časové rozmezí odjezdů je někde mezi jednou až dvěma hodinami na jedné autobusové lince. Nabídku jsem tedy přijaly a vydaly se jako první zastávku do hlavního města Viktoria (Rabat). Při cestě jsme se zapovídaly s naším řidičem 29-ti letým Nikolasem, narozeným na Gozu a znající každý kámen tohoto ostrova – jeho slova. Klasicky si můžete povšimnout, že totéž město, má dva názvy. Byly jsme poučeny, že Rabat je název původní (maltský) a Viktoria se začalo používat na počest anglické královny Viktorie. Pokochaly jsme se krásným výhledem z Citadely a navštívily tamní folklórní muzeum. Po kulturní vložce následovala nákupní horečka na zdejším tržišti, kde najdete vše od plesnivých broskví (spíše jakési hroudy obalené vosím rojem) po spoustu malých zbytečností všeho druhu. Nikolas čekal na svém místě a nervózně přešlapoval. Další zastávkou bylo Azur Window. Cesta k němu byla příjemná, v klimatizovaném taxíku, s kvalifikovaným průvodcem, ale v poněkud americkém stylu. To, kam se nelze dostat autem je nezajímavé. Vše jsme sledovaly pouze z povzdálí. Tímto směrem jsou solné pánve, támhle za tím kopcem, jsou vápencové jeskyně…..apod. Největší turistická atrakce je však automobilům zpřístupněna, tak jsme se mohly i my pokochat tou nádherou. Mnohdy až kýčové pohledy na přírodní úkaz v podobě obloukově vymleté skály obklopené zářícím mořem. Krása.
Následovalo rybářské městečko na severu Goza, kde jsme měly další téměř dvou hodinový rozchod. Čas jsme vyplnily koupáním v moři, které se nám však zdálo poněkud slanější, než je tomu u maltských břehů. Voda nebyla zdaleka tak průzračná. Žádné rasy a pro naše potěšení ani žádné medúzy (alespoň nebyly vidět). Cestou zpět do přístavu jsme si daly krátkou zastávku pod kopcem na jehož vrcholu ční socha Krista. Identická, ale poněkud menší, nežli je v Rio de Janeru.
Zpáteční cesta trajektem nás všechny zmohla a solidárně jsme všechny při audio nahrávce (kde nalézt a jak nasadit záchranou vestu ve 3 jazycích) usnuly. Po 20 min spánku nás probudily další instrukce. Tentokrát však jiného charakteru. Které schody využít při výstupu z trajektu. Osobně si myslím, že je to maximálně zbytečné na tak malém plavidle J. Návrat na hotel, večeře, prohlížení dnešních fotek a sladký spánek přeji i Vám.
Dobrou noc.
V. + O.
1.8., 2.8. 2006 – dny třicátý třetí a třicátý čtvrtý
Nazdárek všichni. Jsou za námi další dva pracovní dny, tentokrát poměrně bohaté na zážitky. Práce se dala přežít, měly jsme všechny víceméně pohodu, co se počtu pokojů na úklid týče, ale i tak stojí za zmínku pár událostí. Například jak „Kami vytírala podlahy ve svých pokojích“. Zrovna se totiž na jednu vykašlala, když ji přišla zkontrolovat supervisorka Adriana. Řekla jí, ať jí všude vytírá a zase odpochodovala. Nato se Kami vydala do dalšího pokoje. Ovšem řekla si, že tento už jí určitě kontrolovat nebude, protože tu přece byla před 5 minutami. Takže podlahu zase nevytřela. Vypadala čistá. Zabouchne dveře, rozhlédne se a co nevidí. Adriana kráčí směrem k ní a jde ji kontrolovat. No tak to už byl tanec. Křičela na Kami, jestli si z ní dělá srandu, že jí před chvílí přece řekla:“Vytírej podlahu všude.“ To ovšem není všechno. Když skončíme práci, obvykle vyléváme vodu z kýble v posledním pokoji, ale Kami si ho omylem zabouchla a zrovna od tohoto neměla klíče. Tak stojí a rozhlíží se, kam tu špinavou vodu vyleje, no a zrovna tamhle v rohu stoji jedna kytka, tak šup tam s tím. Začne bezstarostně vodu vylévat, když tu slyší známý křik a Adriana stojí za ní. Stručně a jasně, kámošky z nich asi nebudou.
Další zajímavá příhoda se stala Verushce. Potřebovala si ještě vzít poslední tabletu antibiotik, tak to jde oznámit supervisorce Ritě. Přijde za ní do pokoje, který zrovna kontroluje, a co nevidí. Rita je pod postelí a čouhají jí jenom nohy. Právě totiž zkoušela čistotu vytřené podlahy. Verusha vyběhla rychle z pokoje a měla co dělat, aby se na celé kolo nerozesmála.
Takže občas je tu i o zábavu postaráno.
Jinak dnes jsem řešila problém s Češkou z Brna Gábinou, která ráno přijela, ale zítra opět odjíždí. V agentuře v Čechách jí totiž řekli, že tu bude vydělávat, takže nemá sebou moc peněz. No, chuděra, byla z toho pěkně paf a my se jí nedivíme. Bohužel jak česká tak maltská agentura se k tomuto problému postavily velmi laxně, tak si prostě „přebookovala“ letenku a jede domů. Byly jsme se ní alespoň vykoupat v moři a trochu si zablbly na matračkách. Vypadala docela fajn, škoda, že nemohla zůstat.
Zítra máme volno, tak teď trochu odpočíváme na pokoji, ohlásíme se z dalšími zprávami z maltských ostrovů. Zatím papa.
O+V.
Nazdárek všichni. Jsou za námi další dva pracovní dny, tentokrát poměrně bohaté na zážitky. Práce se dala přežít, měly jsme všechny víceméně pohodu, co se počtu pokojů na úklid týče, ale i tak stojí za zmínku pár událostí. Například jak „Kami vytírala podlahy ve svých pokojích“. Zrovna se totiž na jednu vykašlala, když ji přišla zkontrolovat supervisorka Adriana. Řekla jí, ať jí všude vytírá a zase odpochodovala. Nato se Kami vydala do dalšího pokoje. Ovšem řekla si, že tento už jí určitě kontrolovat nebude, protože tu přece byla před 5 minutami. Takže podlahu zase nevytřela. Vypadala čistá. Zabouchne dveře, rozhlédne se a co nevidí. Adriana kráčí směrem k ní a jde ji kontrolovat. No tak to už byl tanec. Křičela na Kami, jestli si z ní dělá srandu, že jí před chvílí přece řekla:“Vytírej podlahu všude.“ To ovšem není všechno. Když skončíme práci, obvykle vyléváme vodu z kýble v posledním pokoji, ale Kami si ho omylem zabouchla a zrovna od tohoto neměla klíče. Tak stojí a rozhlíží se, kam tu špinavou vodu vyleje, no a zrovna tamhle v rohu stoji jedna kytka, tak šup tam s tím. Začne bezstarostně vodu vylévat, když tu slyší známý křik a Adriana stojí za ní. Stručně a jasně, kámošky z nich asi nebudou.
Další zajímavá příhoda se stala Verushce. Potřebovala si ještě vzít poslední tabletu antibiotik, tak to jde oznámit supervisorce Ritě. Přijde za ní do pokoje, který zrovna kontroluje, a co nevidí. Rita je pod postelí a čouhají jí jenom nohy. Právě totiž zkoušela čistotu vytřené podlahy. Verusha vyběhla rychle z pokoje a měla co dělat, aby se na celé kolo nerozesmála.
Takže občas je tu i o zábavu postaráno.
Jinak dnes jsem řešila problém s Češkou z Brna Gábinou, která ráno přijela, ale zítra opět odjíždí. V agentuře v Čechách jí totiž řekli, že tu bude vydělávat, takže nemá sebou moc peněz. No, chuděra, byla z toho pěkně paf a my se jí nedivíme. Bohužel jak česká tak maltská agentura se k tomuto problému postavily velmi laxně, tak si prostě „přebookovala“ letenku a jede domů. Byly jsme se ní alespoň vykoupat v moři a trochu si zablbly na matračkách. Vypadala docela fajn, škoda, že nemohla zůstat.
Zítra máme volno, tak teď trochu odpočíváme na pokoji, ohlásíme se z dalšími zprávami z maltských ostrovů. Zatím papa.
O+V.
31.7. – den třicátý druhý
Dnes máme volno. Vydatně jsme se prospaly a na snídani jsme šly opět na poslední chvíli. Pak jsme se přesunuly do Beach clubu ve Sliemě. Rozhodly jsme se vyzkoušet konečně seakayaky. To bylo fakt super. Sice to nemělo se skutečným kajakem moc společného, ale pro holky to byl zážitek, protože Veruša i Kami v něčem takovém seděly poprvé. Ale všem se jízda líbila. O chvíli později přišlo ještě větší dobrodružství. Zaplatily jsme si jízdu na banánu, který byl tažený motorovým člunem. Strašně to s námi házelo, třikrát jsme spadly, docela jsme si nalokaly, ale zážitek stál rozhodně za to. První pád byl opravdu drsný, vůbec jsme to nečekaly a chvilku jsme brousily hladinu ksichtem, přilepené na banán, než jsme se propadly do hlubiny. Trvalo nám poměrně dlouho uvědomit si, že se musíme pustit. Kami se rozepla vesta, kterou měla už od začátku rozpadlou a plavky ji visely u krku. Druhý pád pro Kamču také nepříjemný, protože jí banán při dopadu spadl na hlavu. Navíc bylo velmi obtížné se na tu věc z vody zpět vyšplhat, takže po třetí už nás to stálo poslední zbytky sil a přály jsme si, ať už s námi jede zpět do přístavu. Když jsme si dostatečně užily sluníčka, šly jsme se projít po Sliemě a trochu nakupovaly, nechte se překvapit. Pak jsme se přesunuly zpět do Bugibby. Den jsme zakončily také velmi pěkně. Zašly jsme si do hospůdky, kde byl dnes večer na programu skotský zpěvák, který zpíval vážně skvěle. Daly jsme si Sangrii a užívaly si jeho krásného hlasu. Dnes se nám bude dobře spát.
Ještě malá poznámka na závěr. Snad abychom nevyšly ze cviku, opět nás dnes potkaly 2 nepříjemné příhody. Tentokrát byly hlavním účinkujícím naše plavky. Veruschce se rozpadl horní díl a já zapomněla na záchodech při převlékání spodní díl. Mami promiň, vím, že už je to podruhé, co se mi něco takového stalo, ale asi je mi to souzeno, že mi nové plavky prostě nevydrží vcelku. Zřejmě budu chodit pouze v jednodílných!
O.+V.
Dnes máme volno. Vydatně jsme se prospaly a na snídani jsme šly opět na poslední chvíli. Pak jsme se přesunuly do Beach clubu ve Sliemě. Rozhodly jsme se vyzkoušet konečně seakayaky. To bylo fakt super. Sice to nemělo se skutečným kajakem moc společného, ale pro holky to byl zážitek, protože Veruša i Kami v něčem takovém seděly poprvé. Ale všem se jízda líbila. O chvíli později přišlo ještě větší dobrodružství. Zaplatily jsme si jízdu na banánu, který byl tažený motorovým člunem. Strašně to s námi házelo, třikrát jsme spadly, docela jsme si nalokaly, ale zážitek stál rozhodně za to. První pád byl opravdu drsný, vůbec jsme to nečekaly a chvilku jsme brousily hladinu ksichtem, přilepené na banán, než jsme se propadly do hlubiny. Trvalo nám poměrně dlouho uvědomit si, že se musíme pustit. Kami se rozepla vesta, kterou měla už od začátku rozpadlou a plavky ji visely u krku. Druhý pád pro Kamču také nepříjemný, protože jí banán při dopadu spadl na hlavu. Navíc bylo velmi obtížné se na tu věc z vody zpět vyšplhat, takže po třetí už nás to stálo poslední zbytky sil a přály jsme si, ať už s námi jede zpět do přístavu. Když jsme si dostatečně užily sluníčka, šly jsme se projít po Sliemě a trochu nakupovaly, nechte se překvapit. Pak jsme se přesunuly zpět do Bugibby. Den jsme zakončily také velmi pěkně. Zašly jsme si do hospůdky, kde byl dnes večer na programu skotský zpěvák, který zpíval vážně skvěle. Daly jsme si Sangrii a užívaly si jeho krásného hlasu. Dnes se nám bude dobře spát.
Ještě malá poznámka na závěr. Snad abychom nevyšly ze cviku, opět nás dnes potkaly 2 nepříjemné příhody. Tentokrát byly hlavním účinkujícím naše plavky. Veruschce se rozpadl horní díl a já zapomněla na záchodech při převlékání spodní díl. Mami promiň, vím, že už je to podruhé, co se mi něco takového stalo, ale asi je mi to souzeno, že mi nové plavky prostě nevydrží vcelku. Zřejmě budu chodit pouze v jednodílných!
O.+V.
Thursday, August 03, 2006
28.7., 29.9., 30.7.2006 – dny dvacátý devátý, třicátý a třicátý první
Ahoj všichni. Delší dobu jsme se s Verushou neohlásily, a tak to doháníme, jak se dá. Opět shrnujeme, tentokrát hned 3 dny, protože se konala především práce a nic dalšího zajímavého. Já jsem nyní pracovala 5 dnů po sobě, takže mě to dost zmohlo. Veruška pořád trochu bojovala s bolestí v noze, ale už je to dobré. Dostávaly jsme celkem dost pokojů, navíc na sedmém (nejvyšším( patře), kde nám kontrolují absolutně všechno, takže se tam člověk pěkně zapotí. Verusha uklízela jeden den pokoj, kde bydlí muž, který mám sám pro sebe 2 koupelny, 2 ložnice, obývák a obrovský balkón s vířivkou, no prostě to už je hrozný snobismus. Také našla v jednom pokoji 5 maltských lir. V neděli večer, před vytouženým dnem volna, jsme objevily novou hospůdku, kde je živá hudba a servírují tam „free snacks“ zdarma J.Zašly jsme tam na chvilku ještě se dvěma Čechy, Hankou a Danem. Zrovna bylo karaoke, tak jsem si také zazpívala svoji oblíbenou písničku od The Coors. Potkaly jsme zde Malťana, který má krásné jméno: Hermann Copolla. Nádherný mix! Povídal nám, že jsme první Češi, se kterými kdy mluvil a vemlouvavým hlasem nám doporučoval nejlepší rybí restaurace na Maltě.Pak jsme si šly na chvilku zatancovat do Fuega a hurá do postelí. Zasloužíme si zase jednou pořádný spánek.
O.+V.
Saturday, July 29, 2006
Thursday, July 27, 2006
Den dvacátý sedmý a dvacátý osmý - 26.7.2006, 27.7.2006
Opět spojujeme dva pracovní dny, protože není moc co vyprávět. Pracovaly jsme, dřely a makaly. Ještě nás čeká několik podobných dní, snad to ve zdraví přežijeme. Příští týden se zase vydáme na nějaký výlet. Dnes jsme vyzkoušely novou pláž v Buggibě, kde je zvláštní umělý povrch z jemných kamínků, bylo to docela fajn, ale Veruša musí být ještě opatrná na svojí nohu. Bylo tam zase spousta ježků, ale prý jsou indikátorem čisté vody, to nám říkal Kryšpín. Jinak nuda, zatím se mějte.
O.+V.
Tuesday, July 25, 2006
Den dvacátý šestý – 25.7.2006
Tak dnes byl další zajímavý den. Ráno v 5:30 jsme se probudila zábleskem ostrého světla zářivky a zjistila, že Veruška je už vzhůru a rozmlouvá se sestřičkou o nadcházejícím zákroku. Zvážili ji, změřili teplotu, sundala si šperky, oblékla si podivnou neforemnou košili a v 6 mi ji odvezli. Chtěla jsem být solidárně vzhůru a čekat, až ji zase přivezou zpět, ale to nešlo. V noci jsme moc nespali, světlo z chodby mi svítilo do očí a zvonily tam telefony. Takže jsem teď byla v tu ránu tuhá J. Probrala jsme se, až když se rozrazily dveře a dovnitř vjelo lehátko, na kterém se Veruška probírala z narkózy. Uložili ji na postel a mně řekli, že potřebuje být v klidu a spát. Snažila jsme se ji uklidnit, ale ona mi pořád něco povídala. Navíc nemohla pochopit, že se mnou může mluvit česky, takže konverzace probíhala anglicky. Protáčely se jí panenky, nevěděla kde je, vždycky jsem ji řekla, že už je to v pořádku, že jsme s ní, jí se rozzářila očka a objímala mě. No a za pár minut se mě ptala znovu. Jinak ale v pohodě, zašla jsme si na šálek horké čokolády a Veruška za chvíli usnula. V mezidobí jsem se šla projít do města a prohlédla si alespoň kousek Sliemy. Pak jsem ještě cestou zpátky stihla koupit nějaké ovoce. Veruchu jsme našla už probuzenou a měla opět všech pět pohromadě. Nasnídala se, no a pak už jsme jen čekaly, až nás pustí. Naštěstí pro nás z hotelu poslali auto, takže doprava zpět do Quawry byla pohodlná. Odpoledne jsme se trochu prospali, já jsme pak šla na chvilku na pláž, dali jsme si večeři a teď se možná půjdeme trochu projít. Doufáme, že další pobyty v nemocnicích už nás tu nečekají. Trochu mne ale naštvalo, že jsem přišla o svůj jeden day off, no ale co, hlavně že jsou zase všichni v pořádku. Veruška bude brát několik dní antibiotika, aby se jí do nohy nedostala infekce a odpočine si. Pak začnou další dobrodružství. Zatím se mějte hezky.
O+V.
Den dvacátý pátý – 24.7.2006
Zdravíme z vyprahlé Maltské krajiny. Nicméně se dnes zdržujeme pouze za zdmi hotelu Suncrest. Po včerejší nehodě, kdy se mi zdařilo schytat do jedné nohy 41 bodlin z mořského ježka, jsem si domluvila jeden den bez pracovní povinnosti. Holky nicméně tvrdě pracují, ale já je chodím alespoň morálně podporovat. Mockrát se mi to však nepovedlo, protože mě při každé cestě do vyšších pater potkal supervisior a odeslal zpět na pokoj, že nesmím chodit. To abych byla zítra „all right“ do práce. Noha mě sice bolela, ale nebylo to nic děsivého a po uklidňující zprávě, že bodliny za pomocí krému samy vyjdou z těla, mě nic neznepokojovalo. Nicméně jsem potřebovala získat neschopenku, takže mě Kryšpín odeslal za hotelovým lékařem. Olinka mne doprovodila, protože si tak mohla o půl hodiny zkrátit pracovní dobu. Stejně na tom nezáleží, protože musela za kratší dobu stihnout stejný počet pokojů L
U doktora fronta. Nečekaly jsme. Šly jsme si nejprve nakoupit nějaké ovoce, z něhož se pak vyklubal sprchový gel a kola. Při cestě zpět do ordinace jsme s hrůzou zjistily, že fronta se ještě prodloužila. Olinka v mezičase stihla odnést náš „velký nákup“ do hotelu. Vrátila se a já stále ještě nebyla na řadě L
Jelikož už byl čas večeře a my stále trčely v čekárně, naplánovaly jsme si večeři v pizzerii poté, co mi doktor vystaví neschopenku na ten daný simulující den. Náš plán se zdál dokonale promyšlený, ale vše se obrátilo. Nebudu předstírat, že mě verdikt doktora nezaskočil. Musíte okamžitě do nemocnice, kde mě všechny hluboko zaryté bodliny vyndají dříve, než se mi tam dostane infekce. Pruda. Představa, že se z nemocnice vrátíme někdy kolem půlnoci a ráno zase do práce, byla více než děsivá. Odvoz byl přímo z hotelu a to záchrankou. Ostatní hosté si museli přinejmenším myslet, že někoho postihl infarkt. Ze sanitky nebyl výhled (pouze na velmi šarmantního řidiče J), okna byla zatmavena (spíše zabělena) - žádné „sightseeing“ se nekonalo L. Po příjezdu do nemocnice nám v první chvíli bylo jasné, že se jedná o privátní zařízení. Opravdu nádhera! V duchu jsem děkovala prozíravosti mého několikanásobného pojištění, teď jen doufám, že hospitalizaci opravdu proplatí!!
Zbytek dne probíhal ve znamení čekání na lékaře. Jeho verdikt byl ještě zdrcující, něž ten prvotní. Musíte zůstat přes noc, nic nejíst a nepít. Ráno v 6 h vás čeká operace v celkové anestezii. Bodlin je tam hodně a navíc hluboko. V té chvíli se mi poprvé zachtělo domů. Nikdy předtím si do mě nikdo neřízl a když tak maximálně v lokální anestezii. Nejdříve jsem kladla odpor, že je to přece pohodě, nebolí mě to, infekce tam není a lokální anestezie přece musí bohatě stačit! Čím dál tím víc jsem získávala pocit, že dělají z komára velblouda a tahají peníze z pojišťovny. Nicméně slovo doktora je svatý, musela jsem se podvolit jeho vůli. Chtěla bych moc poděkovat Olinčiné mamince, která podávala lékařské rady přes telefon (Děkuji moc!!!). A taky samotné Olince, která byla se mnou až do chvíle, kdy mě odvezli na sál. Mým rodičům se musím omluvit, že jsem je držela v nevědomosti až do této chvíle, ale nechtěla jsem jim přidělávat zbytečný trable. Vše proběhlo v pohodě, ale já si z následujícího dne moc nepamatuji. Olinka byla se mnou, tak vám to barvitě povypráví. A jak doufám, tak velice ráda J.
V + O
Subscribe to:
Posts (Atom)