Den dvacátý pátý – 24.7.2006

Zdravíme z vyprahlé Maltské krajiny. Nicméně se dnes zdržujeme pouze za zdmi hotelu Suncrest. Po včerejší nehodě, kdy se mi zdařilo schytat do jedné nohy 41 bodlin z mořského ježka, jsem si domluvila jeden den bez pracovní povinnosti. Holky nicméně tvrdě pracují, ale já je chodím alespoň morálně podporovat. Mockrát se mi to však nepovedlo, protože mě při každé cestě do vyšších pater potkal supervisior a odeslal zpět na pokoj, že nesmím chodit. To abych byla zítra „all right“ do práce. Noha mě sice bolela, ale nebylo to nic děsivého a po uklidňující zprávě, že bodliny za pomocí krému samy vyjdou z těla, mě nic neznepokojovalo. Nicméně jsem potřebovala získat neschopenku, takže mě Kryšpín odeslal za hotelovým lékařem. Olinka mne doprovodila, protože si tak mohla o půl hodiny zkrátit pracovní dobu. Stejně na tom nezáleží, protože musela za kratší dobu stihnout stejný počet pokojů L

U doktora fronta. Nečekaly jsme. Šly jsme si nejprve nakoupit nějaké ovoce, z něhož se pak vyklubal sprchový gel a kola. Při cestě zpět do ordinace jsme s hrůzou zjistily, že fronta se ještě prodloužila. Olinka v mezičase stihla odnést náš „velký nákup“ do hotelu. Vrátila se a já stále ještě nebyla na řadě L

Jelikož už byl čas večeře a my stále trčely v čekárně, naplánovaly jsme si večeři v pizzerii poté, co mi doktor vystaví neschopenku na ten daný simulující den. Náš plán se zdál dokonale promyšlený, ale vše se obrátilo. Nebudu předstírat, že mě verdikt doktora nezaskočil. Musíte okamžitě do nemocnice, kde mě všechny hluboko zaryté bodliny vyndají dříve, než se mi tam dostane infekce. Pruda. Představa, že se z nemocnice vrátíme někdy kolem půlnoci a ráno zase do práce, byla více než děsivá. Odvoz byl přímo z hotelu a to záchrankou. Ostatní hosté si museli přinejmenším myslet, že někoho postihl infarkt. Ze sanitky nebyl výhled (pouze na velmi šarmantního řidiče J), okna byla zatmavena (spíše zabělena) - žádné „sightseeing“ se nekonalo L. Po příjezdu do nemocnice nám v první chvíli bylo jasné, že se jedná o privátní zařízení. Opravdu nádhera! V duchu jsem děkovala prozíravosti mého několikanásobného pojištění, teď jen doufám, že hospitalizaci opravdu proplatí!!

Zbytek dne probíhal ve znamení čekání na lékaře. Jeho verdikt byl ještě zdrcující, něž ten prvotní. Musíte zůstat přes noc, nic nejíst a nepít. Ráno v 6 h vás čeká operace v celkové anestezii. Bodlin je tam hodně a navíc hluboko. V té chvíli se mi poprvé zachtělo domů. Nikdy předtím si do mě nikdo neřízl a když tak maximálně v lokální anestezii. Nejdříve jsem kladla odpor, že je to přece pohodě, nebolí mě to, infekce tam není a lokální anestezie přece musí bohatě stačit! Čím dál tím víc jsem získávala pocit, že dělají z komára velblouda a tahají peníze z pojišťovny. Nicméně slovo doktora je svatý, musela jsem se podvolit jeho vůli. Chtěla bych moc poděkovat Olinčiné mamince, která podávala lékařské rady přes telefon (Děkuji moc!!!). A taky samotné Olince, která byla se mnou až do chvíle, kdy mě odvezli na sál. Mým rodičům se musím omluvit, že jsem je držela v nevědomosti až do této chvíle, ale nechtěla jsem jim přidělávat zbytečný trable. Vše proběhlo v pohodě, ale já si z následujícího dne moc nepamatuji. Olinka byla se mnou, tak vám to barvitě povypráví. A jak doufám, tak velice ráda J.

V + O