Naše fotečka, před tím, než jsme vyrazily do Fuega pařit!!!

Den dvacátý sedmý a dvacátý osmý - 26.7.2006, 27.7.2006

Opět spojujeme dva pracovní dny, protože není moc co vyprávět. Pracovaly jsme, dřely a makaly. Ještě nás čeká několik podobných dní, snad to ve zdraví přežijeme. Příští týden se zase vydáme na nějaký výlet. Dnes jsme vyzkoušely novou pláž v Buggibě, kde je zvláštní umělý povrch z jemných kamínků, bylo to docela fajn, ale Veruša musí být ještě opatrná na svojí nohu. Bylo tam zase spousta ježků, ale prý jsou indikátorem čisté vody, to nám říkal Kryšpín. Jinak nuda, zatím se mějte.

O.+V.

Den dvacátý šestý – 25.7.2006

Tak dnes byl další zajímavý den. Ráno v 5:30 jsme se probudila zábleskem ostrého světla zářivky a zjistila, že Veruška je už vzhůru a rozmlouvá se sestřičkou o nadcházejícím zákroku. Zvážili ji, změřili teplotu, sundala si šperky, oblékla si podivnou neforemnou košili a v 6 mi ji odvezli. Chtěla jsem být solidárně vzhůru a čekat, až ji zase přivezou zpět, ale to nešlo. V noci jsme moc nespali, světlo z chodby mi svítilo do očí a zvonily tam telefony. Takže jsem teď byla v tu ránu tuhá J. Probrala jsme se, až když se rozrazily dveře a dovnitř vjelo lehátko, na kterém se Veruška probírala z narkózy. Uložili ji na postel a mně řekli, že potřebuje být v klidu a spát. Snažila jsme se ji uklidnit, ale ona mi pořád něco povídala. Navíc nemohla pochopit, že se mnou může mluvit česky, takže konverzace probíhala anglicky. Protáčely se jí panenky, nevěděla kde je, vždycky jsem ji řekla, že už je to v pořádku, že jsme s ní, jí se rozzářila očka a objímala mě. No a za pár minut se mě ptala znovu. Jinak ale v pohodě, zašla jsme si na šálek horké čokolády a Veruška za chvíli usnula. V mezidobí jsem se šla projít do města a prohlédla si alespoň kousek Sliemy. Pak jsem ještě cestou zpátky stihla koupit nějaké ovoce. Veruchu jsme našla už probuzenou a měla opět všech pět pohromadě. Nasnídala se, no a pak už jsme jen čekaly, až nás pustí. Naštěstí pro nás z hotelu poslali auto, takže doprava zpět do Quawry byla pohodlná. Odpoledne jsme se trochu prospali, já jsme pak šla na chvilku na pláž, dali jsme si večeři a teď se možná půjdeme trochu projít. Doufáme, že další pobyty v nemocnicích už nás tu nečekají. Trochu mne ale naštvalo, že jsem přišla o svůj jeden day off, no ale co, hlavně že jsou zase všichni v pořádku. Veruška bude brát několik dní antibiotika, aby se jí do nohy nedostala infekce a odpočine si. Pak začnou další dobrodružství. Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den dvacátý pátý – 24.7.2006

Zdravíme z vyprahlé Maltské krajiny. Nicméně se dnes zdržujeme pouze za zdmi hotelu Suncrest. Po včerejší nehodě, kdy se mi zdařilo schytat do jedné nohy 41 bodlin z mořského ježka, jsem si domluvila jeden den bez pracovní povinnosti. Holky nicméně tvrdě pracují, ale já je chodím alespoň morálně podporovat. Mockrát se mi to však nepovedlo, protože mě při každé cestě do vyšších pater potkal supervisior a odeslal zpět na pokoj, že nesmím chodit. To abych byla zítra „all right“ do práce. Noha mě sice bolela, ale nebylo to nic děsivého a po uklidňující zprávě, že bodliny za pomocí krému samy vyjdou z těla, mě nic neznepokojovalo. Nicméně jsem potřebovala získat neschopenku, takže mě Kryšpín odeslal za hotelovým lékařem. Olinka mne doprovodila, protože si tak mohla o půl hodiny zkrátit pracovní dobu. Stejně na tom nezáleží, protože musela za kratší dobu stihnout stejný počet pokojů L

U doktora fronta. Nečekaly jsme. Šly jsme si nejprve nakoupit nějaké ovoce, z něhož se pak vyklubal sprchový gel a kola. Při cestě zpět do ordinace jsme s hrůzou zjistily, že fronta se ještě prodloužila. Olinka v mezičase stihla odnést náš „velký nákup“ do hotelu. Vrátila se a já stále ještě nebyla na řadě L

Jelikož už byl čas večeře a my stále trčely v čekárně, naplánovaly jsme si večeři v pizzerii poté, co mi doktor vystaví neschopenku na ten daný simulující den. Náš plán se zdál dokonale promyšlený, ale vše se obrátilo. Nebudu předstírat, že mě verdikt doktora nezaskočil. Musíte okamžitě do nemocnice, kde mě všechny hluboko zaryté bodliny vyndají dříve, než se mi tam dostane infekce. Pruda. Představa, že se z nemocnice vrátíme někdy kolem půlnoci a ráno zase do práce, byla více než děsivá. Odvoz byl přímo z hotelu a to záchrankou. Ostatní hosté si museli přinejmenším myslet, že někoho postihl infarkt. Ze sanitky nebyl výhled (pouze na velmi šarmantního řidiče J), okna byla zatmavena (spíše zabělena) - žádné „sightseeing“ se nekonalo L. Po příjezdu do nemocnice nám v první chvíli bylo jasné, že se jedná o privátní zařízení. Opravdu nádhera! V duchu jsem děkovala prozíravosti mého několikanásobného pojištění, teď jen doufám, že hospitalizaci opravdu proplatí!!

Zbytek dne probíhal ve znamení čekání na lékaře. Jeho verdikt byl ještě zdrcující, něž ten prvotní. Musíte zůstat přes noc, nic nejíst a nepít. Ráno v 6 h vás čeká operace v celkové anestezii. Bodlin je tam hodně a navíc hluboko. V té chvíli se mi poprvé zachtělo domů. Nikdy předtím si do mě nikdo neřízl a když tak maximálně v lokální anestezii. Nejdříve jsem kladla odpor, že je to přece pohodě, nebolí mě to, infekce tam není a lokální anestezie přece musí bohatě stačit! Čím dál tím víc jsem získávala pocit, že dělají z komára velblouda a tahají peníze z pojišťovny. Nicméně slovo doktora je svatý, musela jsem se podvolit jeho vůli. Chtěla bych moc poděkovat Olinčiné mamince, která podávala lékařské rady přes telefon (Děkuji moc!!!). A taky samotné Olince, která byla se mnou až do chvíle, kdy mě odvezli na sál. Mým rodičům se musím omluvit, že jsem je držela v nevědomosti až do této chvíle, ale nechtěla jsem jim přidělávat zbytečný trable. Vše proběhlo v pohodě, ale já si z následujícího dne moc nepamatuji. Olinka byla se mnou, tak vám to barvitě povypráví. A jak doufám, tak velice ráda J.

V + O

Den dvacátý třetí – 22.7.2006

Zdravíme čtenáře. Marně se snažím vyplodit něco zajímavého z dnešního dne. Je to pořád to samé. Uklízení mi už pomalu leze na mozek. Nemůžu překonat nechuť, se kterou ráno vstávám do práce. Přišla na mě krize. Mám pocit, že je ta práce naprosto zbytečná, neuspokojuje mě a myslím na spoustu jiných možností, jak strávit den. Je toho tolik, co bych chtěla na Maltě a v jejím okolí poznat. Dnešní den je ve znamení depky. Olinka to tak možná necítí nebo si to aspoň nechce připouštět, ale práce je vážně otrava. Člověk se strašně užírá, když dělá, co ho nebaví. Navíc na nás stále někdo dohlíží. Když se jedné z nás podaří udělat svou práci dříve, něž- li je konec pracovní doby, tak se k vám slétne supervisor a napaří další „special work“ nebo se přiřítí s výhružkou, že se s vedením domluví, aby nám dávali více pokojů. Nikoho však nezajímá, že většinou to nestíháme a jen málokdy se nám opravdu podaří skončit přesně v 16 h. Na Maltě všichni žijí s pocitem, že neustálý dozor a dohled něco vyřeší. Nedávají člověku prostor seberealizovat se. Mají naučené postupy a v případě, že se od nich někdo odchýlí, je okamžitě sankcionován. A to i v případě, že přijde s revoluční myšlenkou. (Př. Vana se nevymývá vodou, nýbrž jakousi chemikálií, která se nesplachuje. Takže vyžírá smaltový povrch vany, ale to nikomu nedojde. Jen se udivují, že jim vana prapodivně časem černá.) Boss tu prostě nenaslouchá svým podřízeným. Omlouvám se za mírně negativní mail, ale pobyt tady není jen samá legrace. Máme i černé dny. Akorát se je snažíme v deníku eliminovat. Někdy odložíme psaní deníku na jiný den, protože ani jedna z nás nemá na jeho psaní náladu. Ale jak jsme se samy přesvědčily, tak se ty výluky jen prodlužovaly. Najely jsme zpět na starý systém - „okamžité zpovědi“.

Po práci jsme zamířily k moři, zchladily bolavé těla a večer se půjdeme opět pořádně rozhýbat do salsa baru. Zítra je day off, tak si to můžeme dovolit. Plány na jeho strávení nebudu prozrazovat, protože samy ještě nejsme rozhodnuté, ke kterému se přikloníme. Uvidíme ráno.

Mějte se a dobrou noc.

V + O.

P.S.: Jdu střídat Olinku ve sprše, nějak se nám tam zapomněla a z koupelny se linou zvláštní ponuré ruské písně. Jdu ji zpět přivodit úsměv na tvář.

Malá poznámka na konec : Zpívala jsme si ruskou ukolébavku „Spokojnoj noči“, kterou jsme kdysi zpívali se sborem na gymplu. Dále si myslím, že systém neustálého dohledu a kontroly se netýká Malty, ale spíše většiny nekvalifikovaných profesí, u kterých praxe ukázala, že je to potřeba. Sama jsme pracovala 7 měsíců jako brigádník u Mc´Donald´s, tak vím, co to znamená. My s Verušou jsme ale studentky, vysokoškolačky, kde se člověk učí pravému opaku, tedy odvádět dobrý výkon neustále, aniž by vás musel někdo kontrolovat. Nakonec, kdo se chce na univerzitě udržet, musí se snažit jen on sám. Proto nás to štve, když nám říkají, že máme dělat něco, co bychom stejně udělaly a rozčilují se, že si práci plánujeme samy podle našich potřeb. Ale já to beru s rezervou, jinak to ani nejde, my nevíme, jak to tu chodí,tak nám těžko mohou dát lepší práci, když jsme tu na 6 týdnů. Já to beru jako zajímavou zkušenost a i když jsme z toho také ztrhaná a mám rozlámané tělo, mohu si alespoň vážit toho, že se mi dostalo privilegia být studentkou vysoké školy a že toto nebudu muset dělat po zbytek života jako ty ženské, které tu vidíme pobíhat každý den.

Ale dost filozofických úvah, půjdeme se někam odreagovat a vy se mějte hezky. Přejeme krásný sobotní večer!

O.+V.

Den dvacátý druhý - 21.7.2006

Nazdárek lidi. Právě jsme se vrátili z večeře. Holky se šly koupat do moře, já dnes nemám chuť, tak si budu číst. Dnes byl opět perný den. Uklízely jsme s Verušou 2 studentské pokoje, tedy pokoje, ze kterých dnes odjeli. Takový binec jsme v životě neviděla. V koši jsem našla 2 použité kondomy, na podlaze byly nedopalky od cigaret, spousta odpadků úplně všude i na balkoně, flašky s nedopitým pitím, ručníky mokré zmuchlané v koupelně, potopa kolem vany. Prostě čurbes! Uklízely jsme každá přes dvě hodiny. Doufám, že zítra mě nečeká to samé. No, ale všechno zlé je pro něco dobré. Na nočním stolku jsme našla 10 € bankovku a nějaké drobné centy. Tak si je dohromady pěkně užijeme. Zatím se mějte hezky. Papa.

O + V.

Den dvacátý první - 20.7.2006

Čusík busík lidi, další horký den je pomalu za námi. Dnes jsme se vykopali z postelí až po deváté, v klidu spapali snídani a opět nás čekal výlet. Tentokrát jsme měli společnost, přidali se k nám 2 velmi roztomilé Rakušanky z Bregenzu Yasmine a Verena.

Autobus nás odvezl do města Mosty, přes kterou jsme již několikrát projížděli, ale ještě jsme se zde nezastavili. V plánu byla prohlídka místního kostela, který má čtvrtou největší kupoli na světě o průměru 52 metrů. Vypadá opravdu impozantně. Hned u vchodu jsme v zahalili všechny svá ramena a nožky. Tentokrát to máme zdokumentováno. Na fotce nás možná nepoznáte, ale zato vás pobaví pohled na růžolící se tetičku z venkova v květované sukni (já) a vedle ní na ubohou pohublou Indku ( Kami). Rakušanky vypadají na rozdíl od nás úplně normálně, no jo, tak stát bývalého východní bloku se zase předvádí. Kostel v Mostě je ale i uvnitř velmi hezky vyzdobený. Byl vystaven v letech 1833 až 1860 a zdejší největší pozoruhodností je vystavená kopie německé bomby, která za 2. sv. války propadla stropem kopule a světe div se nevybuchla. V průvodci se píše, že tato událost pojí Maltu s Českou republikou, protože bomba byla vyrobena ve Škodovce a Česi do ní schválně neumístili rozbušku, pěkná sabotáž! Ovšem místní v tom samozřejmě vidí ohromný zázrak.

Zjistili jsme, že v Mostě není prý nic jiného k vidění. Protože už nám bylo pěkné vedro, přesunuli jsme svá těla na pláž. Rozhodli jsme se zajet na západní pobřeží ostrova, do zálivu Ghajn Tuffieha Bay, kde se nachází 200 m dlouhá písečná pláž obklíčena ze všech stran vyprahlou krajinou a skalami. Koupání bylo nádherné, potápěli jsme se pro mušle, házeli s míčem a užívali si sluníčka. Yasmine a Verena nás opustili dříve a jeli do hotelu. My jsme se ještě chvíli louhovali ve slané lázni a před odjezdem vyšplhali na jeden kopec nad pláží, z něhož se nám otevřel výhled na další malebný záliv a azurově modrou hladinu moře. Prostě krása, slovy to lze těžko popsat, ale těšte se na fotečky!

Následovala chutná večeře v hotelu, tentokrát bylo i ovoce, naše včerejší prosby u ředitele hotelu byly vyslyšeny. Teď odpočíváme po příjemné sprše na pokoji, posloucháme hudbu a mažeme naše sluncem zmučená těla. Zatím páčko.

O+V.

Den dvacátý – 19.7.2006

Ahoj doma i mimo něj. Další pracovní den je za námi. Bylo to (jako obvykle) pořádné „adventure“. Ráno se nám nechtělo z pelíšků, ale nakonec jsme se vzájemně přesvědčily, že na snídani určitě dorazit musíme. Po snídani jsme vklouzly do našich obřích uniforem, já už jsem si sehnala o 2 čísla menší, ale stále za mnou vlaje spousta zbytečné látky.

V 8 h se ostatní pokojské slétly na úklidové vozíky takovou rychlostí, že jsme ani nestačily mrknout. Ani mě ani Olince se nepodařilo ukořistit žádný z pojízdných „trolley“. Tento problém nastává téměř pokaždé, ale dnes to nabralo grády. Hodinu jsem lítala z patra do patra a sháněla si náčiní. Olinka měla šťastnější ruku a narazila na jeden volný hned ve 2. patře. Já za pomocí asistence 2 supervisior až v patře šestém. Cestou dolů (do prvního patra) se mi stala nehoda. Zasekl se se mnou výtah a to navíc ve sklepě. Řeknete si, že to nic není. Ale po 15 minutách, kdy mi nikdo neodpovídal na moje naléhavé mačkání tlačítka na přivolání asistence, se mě zmocnila panika. Navíc jsme ve výtahu nebyla sama. Byl na mě namáčknutý ten pitomý, smradlavý vozík. Začala jsem bušit na dveře a naléhavě se dožadovat pomoci. V zoufalosti jsem si začala vypočítávat, za jak dlouho mi může dojít kyslík Nic příjemného. Nakonec mě uslyšel kolem procházející kuchař a zavolal pomoc. Páčidlem rozevřeli dveře a až v tu chvíli jsme zjistila, že nejsem přímo v patře, ale ještě pod úrovní sklepa. Škvírou mě vypáčili ven, takže jsem zase ztratila ten zpropadený trolley. Asi už vím co je klaustrofobie a rozhodně bych si toto adventure znovu nezopakovala. Říká se: „Jen zachovat klid.“, ale to moc dobře nejde, věřte. Prvních 5 min to s Vámi nic nedělá, ale posléze se vám zdá každá minuta být věčná.

Téměř s brekem jsem běžela za Olinkou. Ta byla ze mě vyděšená - propocená uniforma, rudá, se slzami a panikou v očích. Aby toho nebylo málo, tak jsme dostaly nadáno od supervisior, že se flákáme. V tomto momentě nám musíte odpustit, ale kalich přetekl. Ostré poznámky jsme pronesly obě. Vše zlé je posléze k něčemu dobré, takže se nám supervisior přišly omluvit. Po zbytek dne s námi jednali v celku obstojně.

Zítra máme day off. Zatím nevíme, kam pojedeme. Stále zápasím s chorobou, Olinka si strhla kus kůže z chodidla (teď prapodivně kulhá). Výlet na Gozo se tím pádem odkládá. Tam nás čeká 10 km túra, tu zrealizujeme, až budeme všechny OK.

Momentálně jsou holky u moře, mě odeslaly do postele, ať se vyležím. Tak aspoň zabíjím čas něčím smysluplným, jako je psaní deníku – teda doufám J

Večer nás pozvaly Rakušanky na drink. Půjdeme si příjemně pokecat. J

Mějte se v rozpařené ČR co nejlépe.

Zdraví V + O

Den devatenáctý – 18.7.2006

Bonjou de Malta! (Nebojte nezapomněla jsem v pozdravu R. Neustále omíláme, že Malťané jsou směsicí různých národů, tak tento pozdrav pochází od Francouzů. Nejspíše však neuměli vyslovit jejich chrčivé, nosní R, tak ho jednoduše vynechali.)

Dnešní den je dnem volna, takže nelítáme se smetáky a jiným uklízecím náčiním, ale je to den v naší režii a musím říct, že se nám moc vyvedl. Udělaly jsme si výlet na megalitické chrámy v Hagar Qimu. Nutno využít hromadnou dopravu, která se nám velice zamlouvá! Tentokrát to bylo poněkud dražší i přesto, že je Hagar Qim relativně blízko, autobusy tam jezdí přes „Tokyo“. Takže jsme letmo nakoukly zpět do Valetty (náměstí Tritonů, cca 45 min cesty) a odtud dalším autobusem až k našemu cíli. Hagar Qim se nachází kousek od vesničky Qrendi, takže jsme se konečně vymanily z turistických středisek a betonových králíkáren a pozorovaly Maltu z té druhé, poněkud hezčí stránky. Cestou jsme potkávaly zemědělské usedlosti a mnohá políčka, která byly ohraničena 2 metrovou kamennou zdí. Nezáleží na velikosti takže i v případě, že se jednalo o malou obdělávanou plochu s jedním fíkovým stromem, zeď se tyčila až ke korunám fíkovníku. Cestou tam i zpět jsme projely kolem městečka Zurieque, kde se právě slavil svátek Sv. Marie a na všech střechách se pyšně tyčily různé prapory a vlajky.

Megality byly přinejmenším zajímavé. Ještě před vchodem se s námi dal do řeči jeden z místních obyvatel, potetovaný a pozlacený od hlavy až k patě. Vypadal jak vysloužilý námořník a dokonce vlastnil i svou malou bárku. Ten nám svými moudrostmi poněkud pozměnil plány. Původně jsme chtěly po návštěvě megalitů zamířit k Modré jeskyni, ale byly jsme poučeny, že plavba, za kterou bychom vyhodily 3 LM, by nebyla nijak přínosná, protože jsme na místo dorazily pozdě. Slunce již tento přírodní úkaz neosvětluje, takže by byla poněkud „dark“.

Ale zpět k megalitům. Jedná se o stavby z doby kamenné, nejstarší je z 3200 let BC (před Kristem). Jedna svatyně nám nestačila, takže jsme si zakoupily i tiket do další Mnajdry, která se nacházela cca o 500 metrů dále. U obou jsme se pozastavovaly nad tím, jakou technikou mohly být takto obří kamenné kvádry dopraveny na místo určení. Největší z nich má 6,4 m na výšku a váží kolem 20-ti tun. To už je slušná váha. Tuším, že to byl nejmenovaný technik z ČR (tak budeme jmenovat- Pavel Pavel, monolity na Velikonočních ostrovech), který výrazně osvětlil, jak se tyto monolity mohou dát do pohybu za pomocí lidské síly. No, co by si ten svět bez nás Čechů počal J.

Po vyčerpávající návštěvě megalitů se nám zachtělo koupele v moři, tak jsem se zeptaly na nejbližší pláž. Chlapík nás poslal přímo za nosem - z opravdu prudkých skalisek. Nicméně my jsme holky šikovný, takže jsme se sice s menšími obtížemi (Kamča měla nevhodnou obuv v podobě žabek, Olinka těžký batoh na zádech a já stále bojuji se svou chorobou, takže jsem úspěšně zdolávala stavy zimnice a nepřekonatelného vedra) dostaly na skalnatou, opuštěnou pláž. Průvodce tvrdí, že se dá k modré jeskyni dostat pouze na loďce. My jsme tuto teorii vyvrátily a koupali se 200 metrů od jeskyně. Navíc jsme stály přímo na jejím „stropu“. Máme krásné fotky, takže potěšíme i vaše srdíčko. Nám se od té nádhery vůbec nechtělo. Seznámily jsme se tam s jedním místním staříkem, který byl široko daleko jediný, který taktéž zdolal horolezeckou stěnu. Jednalo se o domorodce, který byl velmi komunikativní a takový ochránce. Byla to jeho nalezená plážička, kam chodil už v době, kdy byl mladíkem. Měl ochranářské sklony, takže jako první skákal do vody a oznamoval, jestli je nějaká medúza na obzoru. Naštěstí se nám nikomu dnes nepodařilo získat žahanec. Voda byla nádherná, čirá a poněkud slanější. Každopádně pouze do doby, než projela kolem loď narvaná turisty a nevypustila své kanistry bordelu. To jsme pak plavaly mezi pytlíky od bonbonů a jinými nádhernostmi.

Kolem 17 h následoval rychlý úprk zpět na poslední autobus projíždějící kolem Hagar Qimu. Překvapivě cesta nahoru po strmých skaliscích trvala kratší dobu. V autobusu jsme si užily soukromé diskotéky, kde kromě nás, řidiče, 2 dalších turistů a 2 revizorů (kteří evidentně měli hodně co na práci) nebyl nikdo. Řidič vyhrával matské country a to poněkud nahlas J

Cesta končila na hotelu. Klasicky jsme nestihly ani oběd ani večeři, tak jsme si zakoupily rohlík a mozzarellu. Dobrota.

Mějte se, my o sobě zase dáme vědět.

V + O

Den sedmnáctý a osmnáctý – 16.7.2006 a 17.7.2006

V tyto dny shrnujeme náš deník do jednoho dílu, protože není příliš co vyprávět. Opět jsme pracovaly, ale trochu se na nás sesypala náročnost naší práce spolu s neustálým zmatkem, který je na Maltě všudypřítomný. V neděli večer jsme si zanadávaly na nespravedlnosti, které nás tu potkávají. Navíc Verušku začalo škrábat v krku a do rána se jí spustila pěkná rýma. Ale to bude v pohodě.

V neděli jsme potřebovaly vyřídit pár věcí s manažerem „Kryšpínem“, ale ten nebyl k zastižení, neboť o víkendu nepracuje. Přitom však údajně týden začíná nedělí, jak tomu bývá v arabských státech. Toto je tedy další důkaz, že Malťani jsou ovlivněni mnoha kulturami.

Veruška má šťastnou ruku. Opět se jí zadařilo najít v pokoji peníze, tentokrát jednu librovou minci. My dvě s Kamčou najdeme akorát tak nedojedený pytlík od bonbónů.

Jinak se těšíme na zítřek, plánujeme další výlet.

Také se snažíme komunikovat v angličtině. Chystáme se zorganizovat nějakou akci, na kterou by šli všichni studenti, kteří tu pracují, tzn. Češi, Španělé, Rakušanky a Němky. Ještě se uvidí. Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den šestnáctý - 15.7.2006

Ahoj doma a všem našim ostatním čtenářům, kteří jak doufáme jsou momentálně roztroušeni minimálně na dvou kontinentech. Dnes jsme se vyspaly opravdu do růžova. Po nočním dobrodružství a tanečních kreacích jsme se vyhouply z našich pelíšků něco málo před desátou hodinou. Jen tak tak jsme stíhaly snídani, která je podávána do deseti hodin. Nacpaly pupíky a to vydatně (i když švédský stůl byl již poněkud vykraden, takže jsme různě experimentovaly a mixovaly vše možné), protože nás čekal dlouhý den bez jídla. Vyrazily jsme na pláž chytat bronz, protože se opravdu bojíme vidiny, že se vrátíme do ČR a najdeme naše protějšky a další příbuzenstvo více opálené, než jsme my samy. To se pak špatně vysvětluje po 7 týdnech strávených na slunečném ostrově. Cesta probíhala jako obvykle, ale s tím rozdílem, že na časté pohupování a kotáry jsme již značně zvyklé. Při naší expedici za poznáním nové pláže jsme se ale trochu zapomněly a vystoupily jinde, nežli bylo v plánu. Dojely jsme až na konečnou autobusu, naštěstí s námi autobusák nevjel na trajekt mířící na přilehlé ostrovy a to na Gozo či Comino. Ale i tak jsme našli docela hezkou plážičku, sice koupání zde bylo s trochou příměsí ropného olejíčku z kolem projíždějících trajektů, ale my nejsme náročné J

Proč jsme vlastně nevystoupily tam, kde bylo původně v plánu? Náš chytrý průvodce (útlá, ale v celku plnohodnotná knížečka) značí některé názvy jednotlivých často navštěvovaných míst dvěma názvy. Jedním kontinentálnějším, jehož výslovnost je pro nás Evropany značně jednodušší a druhým poloarabským názvem, který umí správně vyslovit pouze Malťané a i ti mají mnohdy problém se sjednotit. Takže jsme měly v plánu vyrazit do Il- Ghadira místo do Melliehy, kterou jsme ji navštívily. Avšak jsme kvůli průvodci netušily, že je to to samé. Na mapce jsou jednotlivé názvy poněkud dále od sebe. Tak jsme poučené a příště to nespleteme.

Z námi objevené pláže na konečné autobusu ( už nás přestalo bavit pozorovat různorodé odpadky a moře bez života) jsme se přemístily do Melliehy (Il-Gahadiry). Trochu jsme si zablbly, zapotápěly a přismahly svá těla a odpočaté se vrátily zpět do hotelu. Tam na nás na večeři nic nezbylo (naši kolegové byly zřejmě tohoto dne značně vyhladovělí J) tak jsme vyrazily do pár kilometrů vzdáleného turistického střediska na pizzu. Moc dobrý! A sladký spánek i vám.

Zítra zase do práce.

Carpe diem.

V + O

Den patnáctý - 14.7.2006

Zdravíme z vyprahlé Malty, teploty tu sice nejsou nějak extrémní, ale sucho je všudypřítomné. Naštěstí se s touto realitou nesetkáváme tak často, protože pracovní dny (jako je i tento den) trávíme v klimatizovaném a polorozpadlém hotelu. Z vašich zpráv z Česka nám taky trochu tuhne krev. Zvláště pak při zjištění, že Jižní Čechy čelí povodním (sklep v ohrožení!) a Morava zase tropickým vedrům bez deště (zahrada v ohrožení). Je velmi zábavný porovnávat příchozí rodičovské emaily, taky byste se mohli trochu sjednotit J.

Naše pracovní dny začínají běžně snídaní, dnes tomu nebylo jinak, ale dalo nám hodně práce a přemlouvání na ni včas dorazit tak, aby náš pozdní příchod do práce nepůsobil moc okázale. Šnečí tempo se nekonalo, naopak jsme vše zvládly rychlostí blesku a do práce přišly včas. Vpluly jsme mezi dav dychtivých pokojských přetahující se o odpadkové pytle a vozíky. Asi nemáme dostatečně ostré lokty, takže většinou čekáme co zbyde, většinou tato strategie funguje. Pracovaly jsme samostatně jak už je naším zvykem, ale stále se střetáváme s nevraživostí ostatních pokojských, zatím však kalich nepřetekl. Odpoledne jsme se rozhodly strávit v klídku a trochu si pospat. Večer jsme totiž vyrazily za kulturou do nočního salsa baru. Sice se tento bar pyšní přízviskem salsa, ale je to spíše diskotéka. Neznalé maltských poměrů jsme se vyrazily bavit někdy kolem půl desáté večer, ale to jsme se pořádně zmýlily. Vyhazovač od vchodu do tohoto klubu nás odeslal zpět do hotelu, ze máme přijít až kolem 24 hodiny. Tak jsme chvíli přemýšlely, co s právě získanými dvěma hodinami volna. Návrh byl si jít sednou někam na zahrádku na náš oblíbený CISK, ale cestou jsme narazily na ovocnářšké auto. Zakoupily meloun a celé šťastné se vydaly ho smlsnout do hotelu. Jak se z vidiny dobrého piva stala ještě lepší vidina slupnutí šťavnatého vodního melounu. Musím říct, že byl výtečný, ale možná nám chutnal o to víc, o kolik byl dražší v porovnání s melounem zakoupeným v Česku. Do fuega (noční klub) jsme dorazily v nám nařízenou hodinu J a byly jsme příjemně překvapené. Parádní. Hned na začátek jsme si daly drink, Long Island Ice Tea, ale pozor s ledovým čajem to nemá nic společného - snad jen tu barvu. (Docela zábava byla v tu chvíli pozorovat barmana, který absolutně nevěděl, co po něm požadujeme a nutil nám plechovky se skutečným ledovým čajem Lipton. Jeho bezradnost však nekončila naším přesným zabodnutím do nápojového lístku se slovy: „We want to have this one.“ Následovalo ticho, zadumání a otevření manuálu, jak že se vlastně tento drink míchá? No jo, i mistr barman se občas utne.) Po prvním doušku jsme věděly, že to bude náš jediný drink za celý večer. A taky že jo. Pomalu jsme jej ucucávaly, jinak bychom si pořádně popálily trubky. Tancovalo se a tancovalo až do brzkého rána. J

Vám dobrou noc.

V + O

Den čtrnáctý - 13.7.2006

Nestalo se nic zvláštního. Vstávání bylo velmi tvrdé, neustále se připomínající budík jsme ignorovaly a na snídani jsme se doploužily na poslední chvíli, abychom jen tak stihly začátek práce v 8:00. Rána vůbec začínají být krušná. Původně jsme budík měly nastavený na 6:50, pak jsme slevily na 6:55, 7:00, teď se vyhrabeme sotva v 7:20.
Dostaly jsme sprďana za uniformy od manažerky, ze si je vyzvedáváme až ráno před začátkem práce a nechodíme v nich na rozdělování pokojů. Tak z toho si nic neděláme, protože den předtím, když máme volno, bychom si je musely vyzvedávat do 16:00 a to tedy rozhodně nejsme v hotelu.
Večer jsme poseděly s vínkem na balkóně, Kamča ho našla v jednom „departure“. Ale bylo pěkně hnusný. Pak přišel Viktor a dal nám napít z nějaké svojí flašky, to už bylo lepší. Ještě jsme koukly na kompíku na jeden díl „Akt X“, který byl opravdu strašidelný. Pojednával o jakési vraždící panence, něco jako „Chucky“, no bály jsme se jako prase a musely jsme si před spaním na uklidněnou zazpívat. Já samozřejmě usínala poslední, protože jsem holkám zpívala ukolébavku „Už se končí den“ a uspalo je to jako miminko. Tak dobrou noc. Ještě dodávám, že od této chvíle je naší oblíbenou hláškou panenčin výrok z tohoto dílu: „Bude legrace, budeme si hrát……s kladivem (po naší úpravě se squeezerem). Nezasvěcení nepochopí. Squeezer je naše každodenní pomůcka, obrovská stěrka na podlahu.

O+V.

Den dvanáctý – 11.7.2006

Dnes mám svátek, ale nijak to neprožívám, i když mi příchozí smsky s přáním udělaly radost. V práci se přihodila jedna průlomová událost a sice Verushka našla v jednom pokoji naše první spropitné, celou 1 libru a 43 centů!!! Byla z toho tak nadšená, že mi to běžela ukázat přes celé patro a ty drobáčky jí chřestily v hrsti jako čerstvě nabyté jmění. Pro lepší představu se za tuto „ohromnou částku“ svezete asi 3x autobusem, koupíte si 1,5 piva či 2 zmrzliny. No ale nám to vlilo endorfinky do žil a byly jsme nadšené.
Večer jsme šli spolu s dvěma dalšími Čechy Vikim a Jurou trochu zapít dnešní den. Bylo to fajn, poseděli jsme a pokecali. Večery jsou na Maltě úžasně příjemné a všude je ruch, spoustu otevřených barů a hospůdek, spoustu lidí, vždyť to znáte.
Jinak se moc těšíme na zítřejší výlet a day off a přejeme dobrou noc!

O + V

Den třináctý – 12.7.2006

Přišel náš druhý oficiální „day off“ za dobu našeho pobytu zde. Dopřály jsme si delší spánek a v klídku si došly na snídani. Podivily jsme se, že kolem desáté snídaňová místnost praská ve švech. Když chodíme po sedmé, tak je to v pohodě .
Pak jsme se sbalily a vydaly autobusem směrem Mdina/Rabat, což byl cíl našeho dnešního výletu. Ten se rozhodně vydařil a my vám přinášíme popis jeho průběhu.
Mdina a Rabat tvoří dohromady jedno město. Rozdíl je v tom, že Rabat je jeho modernější část a většina jeho pamětihodností leží „pod zemí“, neboť město bylo vystavěno nad katakombami z římské doby. Má asi 13000 obyvatel a působí jako živé venkovské městečko. Oproti tomu Mdina neboli „tiché město“ (Silent City) je opevněná čtvrť s dokonale zachovanými středověkými hradbami a stavbami. Je sem zakázán vjezd motorovým vozidlům, což tedy není tak úplně pravda, ale přesto zde je na maltské poměry opravdu ticho. Zdejší kostely a paláce pocházejí většinou ze 17. století.
Nás autobus vyplivnul kousek od hlavní vchodové brány do Mdiny. Po vstupu do tohoto úžasného skanzenu jsme byly opravdu nadšené. Na jedné straně jsme zhlédly benekditínský klášter a na druhé Vilhenův palác, v němž sídlí přírodovědné muzeum. Tam jsme tedy nešly, protože prý pro turisty není příliš zajímavé. Na malém náměstíčku jsem se ještě stihla vyfotit s maltskými rytíři, což byli vlastně Slováci a účastnili se tu jakési turistické atrakce. Ale to nevadí. Dále jsme se vydaly do spleti krásných úzkých uliček, kde se hodně fotografovalo a obdivovalo.Prošly jsme kolem několika dalších paláců a mimo jiné kolem tzv. „Normanského domu“, na jehož stáří se prý archeologové nemohou shodnout. Spodní části se podle některých datují do doby před 1100 lety, jiní ovšem říkají, že stavba pochází celá z 15. století. Nějak nevíme, na kterou stranu se přiklonit.
Pak jsme navštívily podzemní sklepení nebo-li „Mdina dungeons“, kde jsou názorně vytvořeny výjevy některých způsobů středověkého mučení. Z některých nám opravdu běhal mráz po zádech. Kami byla ráda, když jsme vylezly zase zpět na světlo.
Před spalujícím žárem poledního slunce jsme se ukryly do stínu rozložitých pínií, kde jsme si snědly svačinku, chvilku poseděly, a pak si užívaly nádherný rozhled z městského opevnění do krajiny kolem. Pohled to byl opravdu pěkný. Malé viničky pod námi ostře kontrastovaly s betonovou šedí hotelů na pobřeží a v dáli se rýsovala nekonečně modrá hladina moře.
Následovala prohlídka katedrály sv. Petra a Pavla, kde jsme opět cudně zahalily svá ramena a jaly se obdivovat krásy křesťanských výjevů. Katedrála původně pochází z dob byzantské říše, ale po zemětřesení v r. 1693 musela být znovu vystavěna a dokončena byla r. 1702. Současná podoba je tedy dílem maltského architekta Lorenza Gafy. Další rána tento nebohý svatostánek zasáhla za 2. sv. války, kdy byla poškozena kupole, rekonstrukce přišla až r. 1989. Uvnitř se nachází mnoho zajímavostí. Např. je zde vystavený kříž, který se údajně v r. 1099 účastnil křížové výpravy do Jeruzaléma. Byl na Maltu převezen z řeckého Rhodu, když se dostal do vlastnictví Johanitů.
Tímto jsme prohlídku Mdiny zakončily a vyšly z „tichého města“ druhým východem, tzv. „řeckou branou“, která ovšem zdaleka nepůsobila tak impozantně jako hlavní brána. Vydaly jsme se do Rabatu. V této části města jsme prošly kostel sv. Pavla, pod kterým se nachází skalní kaple, ve které po 3 měsíce pobýval sv. Pavel při svém pobytu na Maltě. Pro věřící je tento kostel významným poutním místem. Měly zde být ukryty ostatky jeho ruky, hledaly jsem je po celém kostele, ale nic jsme bohužel nenašly. Tak jsme šly zase o dům dál.
Další zastávkou byly katakomby sv. Agáty. Jmenují se podle této světice, protože se zde ve 3. století ukrývala před římským úředníkem, který si ji chtěl vzít za manželku. Ona se však cítila být zasvěcena Kristovi. Později jí ten samý muž za její útěk nechal uřezat ňadra. V žaláři pak zemřela. No ale celé katakomby stejně jako tento hrozný osud také působily pochmurně. Jedná se o prostory bývalého římského hřbitova, takže je tu v odhalených hrobkách k vidění mnoho různých ostatků. Nad katakombami jsme ještě zašly do místního muzea, kde jsou vystaveny archeologické nálezy, sbírka kamenů, náboženské předměty a obrazy, prostě směs, jakou jsem ještě v žádném muzeu neviděla, ale něco bylo zajímavé. Třeba staré maltské bankovky a mince nebo korálkový náhrdelník, který by měl být údajně více než 3000 let starý.
Chození v horku nás unavilo, a tak jsme se vydaly hledat autobusovou zastávku a přesunuly se zpět do našeho bydliště Quawry. Cestou nás autobus řádně vytřásl.
Teď sedím tady na pokoji, jsem nějaká zmožená a holky se šly projít a na něco dobrého. Už se těším na další výlet! Zatím se mějte hezky.

O+V.

Den jedenáctý – 10.7.2006

Ahoj, jak se máte? Určitě lépe než my, už se tak těšíme na vytoužený „day off“, že to slovy nelze ani popsat. Opět jsme si daly do těla, bolí nás z tahání postelí záda, z chození a běhání šlapky na nohou.

Dnes jsme pracovaly každá zvlášť, ale dostaly jsme pěkně blbý pokoje, kde bydlí studenti z jazykových pobytů. V překladu to znamená bordel, bordel, bordel. Navíc tu pořád jsou nějaké zmatky se supervisory. Veruška dnes chvíli nevěděla co dřív, protože dostala z každé strany úplně jiné instrukce.

Navíc dnes bylo moře plné medúz. Nejprve jsme do vody vlezly, ale pak se Veruša na jednom místě potopila a šáhla si na čepec jedné velké medúzy, kolem níž plavaly další dvě. Nespálila se, ale když se vynořila, aby nám to řekla, honem rychle jsme pádily z vody. Už jsme si všechny okusily, jaký je zásah malé medúzy, takže jsme ho rozhodně nechtěly vyzkoušet nějakou větší. Seděly jsme na břehu a čvachtaly si nohy ve vodě.

Večer zatím probíhá klidně, v relaxačním duchu. Veruška si čte, Kamča asi spí a já píšu deník. Možná koukneme na nějaký film. Zatím se loučíme. Těšte se na nové zážitky!!!

O+V.

pozn. autorky: Doufáme, že většinou víte, která z nás píše. Pro jistotu se to dá poznat ze závěrečných podpisů, první je vždy iniciála té z nás, která ten den píše.

Den desátý – 9.7.2006

Zdravíme utahané z hotelového pokoje. Dnes je opravdu krizový den, takže se asi nebudeme moc rozepisovat. Ráno klasicky snídaně. Už pomalu neregistrujeme, co do nás padá, jak se nemůžeme zbavit vidiny nekonečných 8 hodiny dřiny. Pracovaly jsme samostatně, teda Olinka měla společné pokoje s Kamčou, ale mákly jsme si všechny slušně. Jediná možná úsměvná situace nastala po obědě, kdy v již uklizeném pokoji praskla voda. (Přesněji vodovodní trubka s horkou vodou.) Olinku to trochu ohodilo, ale spíš se lekla - nic vážnýho.

Chlapík, který má řešit tyto krizové situace se připloužil po 10 minutách, jako by se nechumelilo.Pak prohlásil, že neumí zavřít vodu, tak se připloužil ještě další a ten už ji zavřel. Olinka pak s Kamčou hodinu likvidovaly tu potopu. No a jinak se nic neděje.

Večer jsme se šly projít, na závěrečné vteřiny mrkly na fotbal, fandila jsem Francouzům, takže smůla. Poté jsme se uklidily na pokoj a jdeme spát! Jsme unavené jako koťata, přejeme alespoň vám dobrou noc, ta naše bude rušena troubením a vyřváváním aut maltských fanoušků.

V.+O.

Den devátý – 8.7. 2006

Tak dnes proběhl další pracovní den. S tím rozdílem, že dnes jsme již pracovaly samostatně, bez dozoru jiné pokojské. Ovšem to neznamenalo, že by nás nikdo nekontroloval a všechno bylo v pohodě. Ráno jsme měly trochu problém sehnat vše potřebné k úklidu. Lítaly jsme po hotelu sem a tam jako hadr na holi a snažily se sehnat alespoň vozík, ručníky, čistící prostředky…atd. Nakonec jsme začaly uklízet všechny naše pokoje dohromady s jedním „trolley“, což nebylo právě ideální. Když to spatřila supervisor Carmelina, spráskla ruce a během dopoledne už tu byly vozíky tři. Doufáme, že zítra už to organizačně zvládneme lépe.

Jinak nás dost štve nenávistné chování ostatních pokojských k nám studentkám. Dostáváme méně pokojů na úklid, ale dotyčné „dámy“ si nějak neuvědomují, že za prvé nejsme placené a za druhé nemáme takové zkušenosti a nejsme tak rychlé jako ony po několika letech. Dnes mi z vozíku jedna z nich ukradla ručníky, ale to je tu normální, dělají si to i mezi sebou. Navíc jsme si daly po práci naše trolley na místo některé jiné pokojské a byl z toho pěkný humbuk. Zrovna jsme zalezly celé ulepené a ztahané na pokoj, když se z chodby ozval křik a ta ženská hulákala a vytahovala s řevem ty naše vozíky ven. A my teď nevíme, kde je zítra najdeme. Bály jsme se vylézt na chodbu, abychom nedostaly kýblem přes hlavu. Bohužel nám nikdo neřekl, že jsou tu tato parkovací místa zřejmě předplacená. Prostě nás tu pořád pomlouvají za našimi zády. No vlastně ani nemusí, protože maltské hindštině nikdo z nás nerozumí, ale z jejich kyselých úšklebků vyčteme vše.

Také jsme byly u moře, ale plavaly jsme asi moc daleko od břehu a mě docela ošklivě požahala zřejmě medúza na krku a ruce, ale už je to dobré. Ty průhledné mršky nejsou vůbec vidět a už teprve ne s mými zamlženými brýlemi. Takže jsem pak rychle lezla ven z vody. Chtěly jsme se chvilku v klidu slunit, ale to moc nešlo, protože kolem nás pobíhala neustále řvoucí a křičící tlustá maltská holčička, kterou její maminka jaksi nedokázala zpacifikovat. Vytáhla si z moře v kelímku kraba a mučila ho v té trošce vody na sluníčku. Chudáček, snažil se vylézt, ale vždycky ho strčila zpátky a ještě mu ubírala vodu. Když jsme se ale zvedly k odchodu, krab se odhodlal, vyškrabal se ven a utíkal k moři. Vlezl na nohu jednomu chlapečkovi, ale pak ho jeho tatínek hodil zpět do vody. A tak náš milý krab, kterému jsme všechny držely palečky, unikl své mučitelce. A to je konec pohádky. Mějte se hezky a dobrou noc. Ozveme se zase zítra.

O+V.

DEN OSMÝ 07/07/2006

Ahoj, zdravíme zmožené z našeho dnešního výletu do Valetty. Konečně jsme měly tolik očekávaný day off, tak moc jsme se na něj těšily, že utekl neskutečnou rychlostí. Trochu jsem si přispaly, pouze o hodinku více než v pracovní den. Naplnily žaludky a udělaly snacky s sebou abychom neumřely hlady, protože jsme neměly v plánu se vracet na oběd do hotelu. V 10 hodin jsme s velkou radostí opouštěly náš hotel a vydaly se hledat autobusové nádraží. Našly jsme ho v celku bez problémů, i když jsme čekaly, že bude poněkud objemnější. Jejich autobusové nádraží je tvořeno dvěma nástupišti, takže jsme bez komplikací našly autobus, který nás odvezl k našemu cíli. Cesta byla opravdu vzrušující a asi dlouho na ni budeme vzpomínat. Mnohdy se nás zmocňoval pocit mořské nemoci, jak moc to s námi házelo. Navíc jízda vlevo nám stále není přirozená. Nicméně bylo velmi příjemné zjistit, že Malta není pouze všudypřítomný, šedivý beton, ale jakmile jsme vyjely z turistického střediska, naskytl se nám výhled na zemědělské plantáže, vinice a spoustu kaktusů. Docela jsme se divily, že rostlinstvo zachovává svoji přirozenou chlorofylovou barvu v tak vyprahlé zemi.Ještě jsme se asi nezmínily, že Malťané jsou opravdu hlučný národ. Troubení je zde na denním pořádku, takže naše cesta byla okořeněna mnohými zvukovými doprovody. Asi v 11 hodin jsme přijely do Valetty a započaly náš památkový maratón. Bylo to opravdu nádherný a máme spoustu fotek, takže se můžete tou krásou taky trochu pokochat. První zastávkou (kromě banky na vyměnění tolik potřebných chechtáků) se stala St. John´s Co-Cathedral, o které vám něco prozradíme za pomocí našeho průvodce. Je to nejpůsobivější (to je trochu přehnaný, ale tak to uvádí průvodce, zase takový terno to nebylo J) valettský chrám, svatostánek johanitů zasvěcený Janu Křtiteli. Výstavba této katedrály trvala 5 let (1573-1577). Nejneobvyklejší je podlaha kostela. Je tvořena 375-ti náhrobními deskami, které tvoří různobarevné kusy mramoru, kostry jsou velmi častým motivem. Pod těmito náhrobními deskami jsou uloženy ostatky řádových rytířů. Navíc se tato katedrála může chlubit obrazem od Caravaggia zobrazující stětí Jana Křititele, kde jsme se s Olinkou nemohly rozpomenout, kdo si vyžádal jeho hlavu na stříbrném podnosu. Vím, že to byla nějaká zlostná ženská, ale nevybavuji si její jméno, takže pokud jste v mytologii více znalí, napište nám odpověď. Fotečky interiéru katedrály stojí za houby, protože se nesmělo fotit s bleskem, takže tuhle krásu si budete muset okusit někdy příště na vlastní očka. Ale pozor! Pokud chcete vstoupit, musíte mít kalhoty pod kolena a cudně zahalená ramena, my jsme byly značně nevhodně oblečené, takže jsme hned u vstupu vyfasovaly zavinovací sukni univerzální velikosti a šátek na ramena, no vypadaly jsme kouzelně, ale jak již jsem zmiňovala z fotek není nic, takže si bránice nenatrhnete.

Centrum Valetty leží na malém poloostrůvku. Na obou stranách jsou přístavy – Grand Harbour a Marsamxett Harbour (čti „Marsamšet“), ze kterých máme hodně fotek. Na samotné špici poloostrova stojí mohutná středověká pevnost Fort St. Elmo, která byla postavena v 16. století a pomohla Maltě při obléhání Turky o něco později, kdy bylo díky ní město téměř nedobytné.

Další zastávka byla v krásných zahradách, kde jsem zpečetila moji úchylku fotit květy, takže mě následně holky zprcaly, že celou kartu vyplácám na tak nezáživný věci, naštěstí to máme pojištěný dalšími dvěma foťáky J

Valenta je nádherná a moc příjemná, je docela maličká, má pouze 7200 obyvatel, takže nám její prohlídka netrvala ani tak dlouho, jak jsme předpokládaly. Takže nám zbylo ještě dostatek času na koupání v moři. Nasedly jsme na autobus u fontány Tritonů a vydaly se směr písečná pláž. Při té příležitosti jsme se opravdu přesvědčily, že autobusy jsou za šušeň, je to tu nejlevnější dopravní prostředek, a proto taky hojně využívaný. Na Maltě je problém sehnat práci, a proto je zde vytvářeno spousta zbytečných pracovních míst, jen aby se uměle snížila nezaměstnanost a tak jsme na jedné trase potkaly 3 štiplísky, neboli revizory. Na pláži jsme se trochu přismahly, ale byla to příjemná změna vyměnit šutrovou, tvrdou a zapáchající pláž za měkkou a písčitou.Ovšem jen do okamžiku, kdy jsme zjistily, ze máme ten jemný písek naprosto všude a že žvýkačka v našich ústech nějak podivně křupe.

Zpět do hotelu! Večeři jsme nestihly, ale zato jsme byly ve zdejší příjemné hospůdce na pizze a jejich zdejším pivečku (CISK). Moc dobrý to bylo. Následovalo 6 sladkých hodin spánku.

Tak se mějte!

V+O

Den sedmý – 6.7. 2006

Ahoj všichni, tak se Vám jdeme zase svěřit, co vše jsme za dnešní den zažily, jen doufáme, že vás to moc nenudí. Snažíme se deník psát trochu vtipně, ale po osmi hodinách tvrdé dřiny je to mnohdy velmi namáhavé. Dnes ráno snídaně, velmi vydatná, i když jak jsme na začátku psaly, že nám bude trvat celých sedm týdnů, něž ochutnáme všechny dobroty nám nabízené, tak jsme se trochu mýlily. Dnešní ráno jsme měly pocit, že už není nic, co bychom neochutnaly, ale Olinka přeci jenom objevila velmi dobrý cornflakes, byla to bašta a doplnění nám již ubývající energie. Naštěstí máme zítra dlouho očekávaný day off! Vymýšlíme program. Navštívíme Valettu, hlavní město Malty a projedeme autobusem, který nás vyklopí na všemi doporučovanou pláž. Ale to vše se dozvíte až zítra.

Po 8 hodinách hokny (kdy jediným úlovkem bylo nahnilé ovoce, které je samozřejmě pro nás ještě jedlé a 10 centů se nic neobvyklého nestalo, takže by podrobný výčet našich činností mohl čtenáře značně znudit) jsme jako obvykle zamířily na pláž. Avšak moře se poněkud změnilo. Tentokrát jsme se nekochaly krásnou průzračné modravé vody, ale čímsi zakaleným plným řas, odpadků a medúz. Což nás samozřejmě neodradilo, takže jsme se střemhlav vrhly do vln, ale pouze do prvního žahance J To jsme se hned zpět rychlostí blesku vynořovaly do bezpečí. Na pláži byla jedna malá holčička, která byla přímo nadšená přítomností medúz a chytala je pomocí podběráku do již připraveného kbelíku. Vesele s námi konverzovala, byla to Angličanka, a její znalost těchto tvorů byla neuvěřitelná. Na jednom takovém mrtvém želatinovém nic nám vysvětlovala jeho fyziologickou strukturu. Čím že to teda ta jellyfish žahá, kolik má nohou, dokonce jsme v ní měly takovou důvěru, že jsme si tu mrtvou potvoru i ošahaly J

Přednáška nás natolik vyčerpala, že jsme usnuly přímo na pláži a po krátkém schrupnutí jsme s radostí zjistily, že moře má zase zpět svoji obvyklou barvu, takže následovala potápěčská a akvabelová hodinka. A tím tak nějak zakončujeme dnešní den, ještě se stavíme na internetu, napsat rodičům, aby po naší denní výluce neměli panický strach že se nám něco stalo J

Btw, napište nám reference na náš deník, co změnit, jestli není dlouhý atd. Veškeré připomínky jsou vítány. Mějte se a pošlete alespoň krátké echo v ČR.

V+O

Den šestý – 5.7.2006

Dnes byl náš třetí pracovní den. Ráno jsme vstávaly těžce, neboť středa bývá krizová . Práce probíhala stejně. Ještě zítra pracujeme pod dohledem a od soboty už samostatně. V pátek, tedy pozítří chceme podniknout nějaký výlet, zřejmě do hlavního města Valetty.

Bohužel se nám nepodařilo připojit na internet, zítra to budeme muset pořešit.

Počasí je dnes větrné, ale stále horké. Na moři byly vlny, tak jsme se po šichtě trochu zhouply.Nafoukly jsme si Veruščino lehátko, které uchází, čili se dá klasifikovat jako „czech šmejd“. Chudák Veruška za něj zaplatila třikrát tolik, co by stálo tady. Zde ho lze koupit za jednu libru. Navíc jsme dnes doplavaly nejdál od břehu a tím jsme asi porazily leckterého maltského borce, protože se k našemu údivu v moři příliš nekoupou,někteří z něj mají dokonce strach. Při mírných vlnkách na nás pokřikují, že je to dnes very dangerous J. Jejich plavecké styly nám připomínají poslední cukání tonoucího.A prý tu jsou medúzy, tak doufám, že nějakou nepotkáme.Ochutnaly jsme místní, dosti drahý meloun, ale je výborný. Byly jsme ovšem líné jít pro lžičky do kuchyně, tak jsem ho nakrájela malinkým nožíčkem od maminky (velikost cca 5cm), což bylo dost velké umění.

Já jsem se dnes učila s mojí „trenérkou“ Desirée maltsky. Už umím některá základní slovíčka, ale tento jazyk je velmi zvláštní a na výslovnost pro Čecha poměrně složitý, což platí i obráceně. V podstatě jde o směsici arabštiny a italštiny. Ale poslouchat maltsky se bavící je pravdu hustý. Neustále na sebe křičí a živě gestikulují.

Je s podivem, že vztahy mezi jednotlivými pokojskými nejsou moc friendly. Pomlouvají se navzájem a musíme dávat pozor, co řekneme, aby se to neobrátilo proti nám, viz. dnešní konflikt mezi našimi trenérkami, kdy V. litovala, že nedržela jazyk za zuby. Řekla Doris, své trenérce, že O. a Desirée skončily v pondělí s úklidem pokojů již ve 13:00 a obdivovala jejich rychlost, protože sama se plahočila celou pracovní dobu tzn. do 16:30 z pokoje do pokoje a ke konci jí Doris ještě popoháněla. Jenže O. a D. pak dělaly ještě něco jiného, ale Doris šla za D. a ptala se, jak je to možné, takže z toho byl trochu problém. Jenže tohle je hlavně úplně normální věc, protože když má pokojská hodně úklidů, tak musí jet a někdy to prostě stihne dříve, když v pokojích není takový bordel.

Vyjednaly jsme si konec směny o půl hodiny dřive, s tím, že si vlastní pokoj máme uklízet samy. Na to se ostatní tváří nevraživě a probodávají nás svými pohledy, když opouštíme pracoviště dříve než ony.

Na druhou stranu chceme zmínit, že platy pokojských jsou tak mizerné, že bychom si za celý den práce nevydělaly ani na zaplacení jedné noci v hotelu Možná kdyby nám štědří Angličané daly nějaké tučné spropitné.

Dnes Veruška také zjistila, že máme přístup do venkovního bazénu zakázán, protože by si hosti nepřáli, jak řekl Kryšpín (personální manažer), aby se ten, kdo jim uklízí, s nimi koupal v bazénu. Pohnulo jí to pěkně žlučí a ještě dlouho po tom prskala. Nepovažujeme se totiž za něco méněcenného a máme svoji hrdost J.

Tak se s vámi loučíme a zase zítra ahoj.

Den pátý – 4.7.2006

Ahoj všichni! Je za námi další pracovní den.. Pořád nás bolí celý člověk, nicméně už máme celkem slušnou představu o tom, co práce zde obnáší a pomalu získáváme cvik ve stlaní postelí a podobných činnostech. Čeká nás ještě dvoudenní trénink, a pak už pojedeme samostatně bez dozoru ostatních „housekeepers“.

Jinak byl program dne následující: snídaně, rachota, oběd, rachota, osvěžující koupel v moři, večeře, krátký odpočinek a pokecání na pokoji a náš večerní program spočíval v návštěvě baru s teráskou, kde jsme ochutnali místní maltské pivo „Cisk“, které není vůbec špatné J.

Navíc jsme si objednali sýrový talíř, kde bylo také mnoho dobrůtek.

Anglická konverzace nám za chvíli nebude činit téměř žádné potíže, možná přejdeme k tomuto světovému jazyku i při dorozumívání mezi sebou. Zkrátka využijeme pobyt zde na 100%. Jinak angličtina místních v kombinaci s maltským přízvukem zní poněkud zvláštně a je hůře srozumitelná, ale na to si zvykneme. Všechny pokojské prokládají věty slovíčkem „mela“, což je v překladu něco jako takže,ano, no …..atd. Navíc často jim např. minulý čas nic neříká, takže nevíte, jestli se to, co vám právě vypráví, odehrálo včera či dnes.

Dnes jsme si také zařídily o půl hodiny kratší směny výměnou za vlastní úklid pokoje a dostáváme vodu k pití zadarmo, což se ve 40stupňovém horku opravdu hodí.

Veruška se dnes potápěla a myslela si, že proplouvá kolem bojky, když tu je najednou kolem ní úplná tma. Podívá se nahoru a vidí cosi černého nad sebou. Zazmatkovala v domnění, že nad ní plave nějaký živý organismus a nalokala si vodu do šnorchlu. Ale naštěstí to byla pouze zaparkovaná plechová loď, které si předtím nevšimla (byla zaujatá do krás mořského dna, i když je fakt, že jsou tam samé řasy a malé rybky, jako oživení občas nějaká plechovka). Můžeme připomenout ještě jeden objev z mořského dne – námi přezdívaný „mořský bonbón“. To jsme já a Veruša asi před 2 dny zkoumali cosi žlutého v hlubinách. Po chvíli jsem se shodli, že je to nějaký odpadek. Ovšem Veruška byla zklamaná, protože si myslela, že to byl bonbónek se slanou příchutí a že by ho mohla slupnout.

Takže vidíte, jaké maličkosti nás tu baví, ale nám je potom fajn. Teď půjdeme ještě na netík zkontrolovat poštu a pak hurá do postýlky. Zítra nás opět čeká perný den.

Den čtvrtý – 3.7. 2006

Takže je to tady. Po dvou dnech nicnedělání začíná tvrdá makačka. Po snídani jsme se hlásily na recepci, jestli tedy někdo vůbec chce, abychom začaly pracovat. No a nakonec chtěli a docela dost. Naše obavy, že nebudou mít dost velké uniformy, zůstaly nenaplněny a stal se pravý opak. Já nosím XL a Veruška dokonce XXXL, v čemž plave jako v moři a do níž by se vlezla třikrát, i ta moje je nám oběma velká.

Začaly jsme třídenní trénink, kdy je každá z nás přidělena jedné zkušené pokojské, která nám ukazuje co dělat a není toho zrovna málo. Já měla štěstí na mladou, fajn Malťanku, která byla úplně v pohodě, takže mě nijak nezničila, ovšem Verushka chytla pracantku, které se ovšem moc pracovat nechtělo a chudák uklízela 20 pokojů, většinu z toho „departures“ (nebo-li pro neznalé aj úklidů po odjezdu), téměř sama. Během uklízení jsme získaly některé nové poznatky. Např. na celé patro ti stačí pouze jeden kýbl vody, umyješ s ním: okna, podlahy, umyvadla, záchody, zrcadla, vany a všechen nábytek, pořadí si srovnej sám. Každopádně je nejlepší začít záchodem. Špinavými prackami poté usteleš postel s bílým povlečením. Pozn. nemáme rukavice a nesmíme si umývat ruce, abychom neplýtvali vodou.

Následovala večeře a poté schůzka s Human Resources manažerem, který nám podrobně popsal, jak má vypadat správná týmová spolupráce J. Ukázal nám hotel, teda to jsme něco viděli, to bylo fakt něco!!! Ovšem vytloukly jsme z něj o hodinu a půl kratší směny, což je bezva. Navíc máme díky němu novou spolubydlící Kami z Ústí nad Labem, 18 letou krásnou mladinkou studentku. Doufáme, že ji naší přítomností nezkazíme. Zároveň se odehrál přesun do nového lepšího pokoje, který jsme dostaly za odměnu, že se jí ujímáme. Máme teď ledničku, hezčí obrazy, komfortnější nábytek, balkón a fungující větrák.

Navíc máme internet zadarmo, dostaly jsme neužitečnou příručku, jak být správným zaměstnancem hotelu Suncrest (takhle nějak vypadá mrhání papírem, ale desky se budou hodit), byli jsme šnorchlovat v moři.

Z práce asi budou mozoly, bolí nás záda, já a Kami máme sedřené nohy, Verushka bolavé paty, ale jinak to jde. Let´s see tommorow!!

A už se začínám učit maltsky – takže vám popřeji dobrý den – „bon žu“ (nevím jak se to píše).

Den třetí – 2.7. 2006

Vzhledem k tomu, že v sobotu jsme téměř celý den prospali, podařilo se nám dnes vstát už po sedmé ranní. Měly jsme smělé plány: jít si zaplavat do bazénu, pak sprcha a snídaně. Ovšem ukázalo se, že v sedm ráno na Maltě kromě několika zaměstnanců hotelu nic moc nefunguje. Vnitřní bazén až od devíti, venkovní byl čištěn chemikáliemi. Tak jsme šly rovnou snídat. Nabídka je zde široká, pěkně jsem se napapaly, napily kafíčka a džusíčku. Pak jsme vyrazily k moři. V okolí hotelu nejsou žádné pláže v pravém slova smyslu a u moře to dosti páchne odpadky, ale voda je čistá a osvěžující. Dá se tu potápět a je to fajn. Strávily jsme zde zbytek dopoledne a na polední pařák se odklidily do chládku hotelového pokoje. Jo a ochutnala jsem místní zmrzlinu, je výborná, ale Veruša toto nadšení nesdílí. Na oběd jsme nešly, snídaně byla vydatná a je horko. Trocha půstu určitě nezaškodí.

A k dopoledni ještě jedna perlička. Když jsme ležely na osušce na kousku písku, svorně jsme obě nadávaly, jak to tu smrdí. Když jsme se za chvíli zvedly, že už jdeme pryč, tak jsme si všimly, že jsme si ustlaly asi metr od velkého, černého, mouchami olezlého…hovna.

Tak se hlásíme znovu, tentokrát však naprosto utahané po příjemné 10 km procházce po nábřeží. Dostaly jsme se do sousedních městeček, Bugibba a St. Paul´s Bay, kde se nám naskytl pohled na první maltské památky. Kostelík Svatého Pavla a Wignacourt Tower. Abyste si udělali menší představu, přikládáme vám fotografie včetně popisků. Při té příležitosti jsme se neomezily pouze na návštěvu památek, ale zabrousily jsem i do místních krámků, kde jsme si koupily šnorchly. Cestou zpátky jsme se zastavily na pláži, která byla tvořena zajímavými čedičovými kameny, abychom vyzkoušely naše nové vybavení! A pozor! Olinka neumí dýchat pusou a vypadala jako pololeklá ryba. Trošku ji to zkazilo náladu, ale ona se to naučí ve sprše. Cestou zpět si stěžovala na slané výtoky z jejich nosních dírek, tento nepříjemný pocit chtěla spláchnout maltským vychlazeným pivečkem, ale v dané situaci to nebylo moc vhodné, protože se na nás vše lepilo, jak jsme byly zasoleny. Tak jsme se rozhodly se nejprve osprchnout na pokoji, ale to už nás úplně dorazilo a končíme v posteli s psaním deníku a kecáme. Jo, ještě jsme si střelily jednu partičku karet a já jsem vítěž!!! No pěkně jsem jí to natřela, jsem jasnej karbaník, to mám v genech J.

Loučíme se a ozveme se zase zítra. Dobrou noc a sladké sny.

O + V

P.S.: Zítra nás pravděpodobně čeká hokna (Olinka se vzteká že mé moravštině nebudou její rodičové rozumět, takže přikládám překlad: hokna = práce, rachota, robota), takže náš deník nejspíš nebude tak obsáhlý a možná bude působit trochu fádně.

Den druhý – 1.7.2006

Jestli čekáte stejně napínavé vyprávění jako ze dne prvého, tak vás asi zklameme. Den byl ve znamení spánku, který byl po 48 hodinovém maratonu nutný. Vstaly jsme pouze na oběd, došly koupit vodu, ta z kohoutku se nedá pít (chlor je cítit v každém doušku). Ale dobrá zpráva je, dorazil kufr!!! Jeho nalezení bylo také zvláštní, Malťani nic moc neřeší, prostě jim ležel na recepci, všimly jsme si ho při cestě na oběd, ale shledání bylo radostné. Odpoledne opět spánek a večer první koupel v moři. Večeře nic moc, uvidíme, co bude dál.

Také jsme dnes potkali ostatní Čechy z pracovního programu, ale vypadá to, že nejsou naše krevní skupina.

Výhody dne: nalezený kufr, dobití energie spánkem.

Milý deníčku, tak asi přesně takhle začínají dívčí romány a my vám jeden takový přinášíme přímo z naší strastiplné cesty za vysněným cílem jménem Malta. Nejenom, že jsme upsaly své těla otrocké práci za dlabanec a střechu nad hlavou, ale potkalo nás hned první den plno překvapujících momentů, díky kterým jsme dospěly k závěru, že nebude špatné, se svěřit nejen deníčku, ale jak doufám i budoucím čtenářům.

Den první rovná se jedna velká katastrofa. Předám slovo Olince, která má dar napínavého vyprávění a oživení šťavnatých příběhů ze dne prvého, na který asi ještě dlouhou dobu budeme vzpomínat. Doufám, že s přibývajícím časem budeme na tuto historku vzpomínat již s nadhledem a úsměvem na tváři, ale dnes čelíme tvrdé realitě.

Tak tedy naše výprava začala prvého dne strastiplnou cestou přes noc na letiště do Vídně, která i přes nepřízeň počasí, dopadla dobře a sešli jsme se v půl čtvrté ráno před check-in přepážkami, všichni relativně schopní vnímat a my dvě s Verushkou natěšené na nadcházející dobrodružství. Že to ale opravdu začne tak „dobrodružně“ by se ani jedna z nás nenadála.

Letadýlko se s námi z vídeňského „Swechatu“ odpíchlo vcelku ladně, přestože z venku vypadal stroječek pro 50 lidí opravdu jako chudinka mezi ostatními velkými kámoši na runwayi. Užívala jsem si výhledy z výšek, vždyť to také bylo poprvé, a fotila mraky. Na chvilku jsme si zdřímly, dostaly bábovku, která měla trvanlivost 5 dní a lačně vypily kalíšek mírně zvětralé Coly light. V Říme náš vzduchoplavec opět bez problémů doplachtil a autobus nás odvezl do letištní haly.

Byly jsme opravdu hrdé, že jsme v tom zmatku na letišti našly Gate,odkud odlítalo další letadlo na Maltu.Vypadalo to, že ani naše přítomnost ve výpravě nesníží věkový průměr cestujících pod 72 let. A nyní přichází moment, kdy představujeme grupu přezdívanou jako tzv. „placky“. Jak jsme později zjistili, jde o křesťanské poutníky z Polska vyššího věku, kteří se na hrudi pyšní společnou „plackou“. Ovšem jim patří náš velký dík.

Po 15 minutách nervózního přešlapování, kdy už jsme měly sedět v letadle, začala italská stevardka něco vykřikovat. Po chvíli zmatku nám další snědý Ital lámanou angličtinou sdělil, že naše letadlo neodletí kvůli technickým potížím. A že si máme vyzvednout kufry a počkat na další instrukce u přepážky 322. Začal run na bagáže! Skupina se rozptýlila, letuška, kterou jsme měly sledovat, zmizela a my nevěděly, kam se vrtnout. Najednou se za námi vynořily „placky“, které se staly na zbytek dne naším orientačním bodem. Sledovaly jsme ty belhající se dědečky a babičky a konečně se dostaly k „extrémně rychlým“ pásům se zavazadly.

Můj kufr přijel za chvilku, ovšem Verusha se nedočkala. Podobných nešťastníků bylo více, neboť Italové slovu organizace a pořádek rozumí hůř než koza petrželi. Zoufale jsme pobíhaly sem a tam a vyhlížely nebohý ztracený kufříček, ale neobjevil se.Ztrátu jsme nahlásili na baggage services, kde domluva byla horší než s babcem, ale bylo nám přislíbeno, že kufr dorazí přímo na Maltu, až se zjistí, kde je. Pak nám někdo řekl, že kufr zůstal ve Vídni, ovšem my jsme v tu chvíli netušili, že se Verušky skromný kufřík dostal do Milána. Ovšem takový ztracený kufr má i své výhody, protože se s ním nemusíte tahat po letišti sem a tam, zakopávat o něj, hlídat ho a uhýbat s ním před „plackami“.

Po 3 hodinách naprosté zoufalosti, nasranosti a únavy nám bylo sděleno, že další lety jsou volné až večer a že se přemístíme autobusem do hotelu, kde dostaneme najíst. To byl pro nás světlý bod v jinak černočerné vidině budoucnosti. Vyvlekli nás před letištní halu, kde pralo sluníčko a bylo aspoň 40 stupňů a postavili asi 100 lidí na malou zastávku městského autobusu. V tu chvíli se nám zatočila škeble při představě, že se budeme tísnit v obyčejném autobuse s tolika zpocenými lidmi. Asi po 10 minutách pečení se a grilování na sluníčku jsme přešli ulici zase na jiné místo a následně se v rámci italské organizace přemístily opět na místo, odkud jsme vyšli. A autobus nakonec přijel.

Po převozu do hotelu nám byly přiděleny pokoje. V tu chvíli jsme se zalekly, že na Maltu asi nedorazíme dnes. Ale osprchovaly jsme se, čistě oblékly, i když Verusha měla problém najít si u mě nějaké padnoucí tričko. Pak jsme šly na oběd, kde už bylo už téměř vše vyžrané, protože „placky“ nedbaly na hygienu a zmohly se ne neobvykle rychlý běh ke korytům. Něco jsme ale nakonec ukořistily a bylo to dobré. Seděly jsme u stolu s dvojicí Italů, které přezdíváme od té doby „jedlíci“. S podivem bylo, co dva tak útlí lidé dokázali spořádat. Hodovali jak ve středověku. Tolik špinavého nádobí nemáme ani po nedělním celorodinném obědě. Shrnutí pobytu v hotelu Alitalia: osvěžující sprcha, dobrý oběd a hodinový spánek.

Ve 4 hodiny odpoledne nás opět odvezli na letiště. Zde následovalo čekání v různých frontách na letenky v celkové délce 2,5 hodiny, dostávaly jsme různé instrukce odrazných lidí, které se navzájem rozcházely. Nakonec se našel človíček ochotný vyřešit naši situaci a poslal nás k přepážce, kde stály naše „placky“, což nás povzbudilo. Letenky se nám dostaly do rukou asi 10 minut před začátkem boardingu. Letěly jsme k jakési zastávce letištního vláčku, který nás měl přemístit ke správné bráně. Ale stihly jsme to v pohodě, i když na poslední chvíli opět změnily odletový Gate. Výhody zrušeného letu: luxusnější letadlo Boeing 737 místo nějakého větroplachu a 250 euro kompenzace! Té ale uvěříme, až nám peníze dají do ruky.

V letadle si ke mně přisednul nigerijský kněz, studující v Říme, žijící s českými lidmi. Dostaly jsme bagetu, dortík, pití a bylo to fajn. Po dosednutí na dráhu letiště jsme zatleskaly pilotovi. Vedro a dusno po výstupu z letadla nám podlomilo kolena a to bylo už po deváté večer. Ale na letišti jsme vyměnily peníze a čekal na nás chlapík, který nás měl odvézt do hotelu na druhý konec ostrova do městečka Quawra (čti „Aura“). Verushy kufr nedorazil, ale slíbily, že nám ho dovezou do hotelu, až tu bude. Tak jsme odjely.

Hotel vypadal dobře, recepční o nás věděla, dala nám klíče od pokoje, ovšem tím naše strasti dne ještě neskončily. Když se Verushka chtěla ozvat domů, jaksi najendou neměla z čeho. Zarytě tvrdila, že mobil držela v ruce na recepci. Chtěli jsme sjet dolů výtahem, ten nefungoval a my jsme nemohly nalézt schodiště. Verushe už bylo do breku. Pak nám nějaká paní ukázala dveře, za kterými schodiště opravdu bylo. Na recepci nikdo mobil nebyl. Verushka byla zoufalá a nešťastná. Plně na ní dopadly nezdary celého dne = ztracené brýle, telefon, nedojetý kufr, zrušený let…atd. Nezbylo to nic jiného, než jít spát.