Den dvacátý šestý – 25.7.2006

Tak dnes byl další zajímavý den. Ráno v 5:30 jsme se probudila zábleskem ostrého světla zářivky a zjistila, že Veruška je už vzhůru a rozmlouvá se sestřičkou o nadcházejícím zákroku. Zvážili ji, změřili teplotu, sundala si šperky, oblékla si podivnou neforemnou košili a v 6 mi ji odvezli. Chtěla jsem být solidárně vzhůru a čekat, až ji zase přivezou zpět, ale to nešlo. V noci jsme moc nespali, světlo z chodby mi svítilo do očí a zvonily tam telefony. Takže jsem teď byla v tu ránu tuhá J. Probrala jsme se, až když se rozrazily dveře a dovnitř vjelo lehátko, na kterém se Veruška probírala z narkózy. Uložili ji na postel a mně řekli, že potřebuje být v klidu a spát. Snažila jsme se ji uklidnit, ale ona mi pořád něco povídala. Navíc nemohla pochopit, že se mnou může mluvit česky, takže konverzace probíhala anglicky. Protáčely se jí panenky, nevěděla kde je, vždycky jsem ji řekla, že už je to v pořádku, že jsme s ní, jí se rozzářila očka a objímala mě. No a za pár minut se mě ptala znovu. Jinak ale v pohodě, zašla jsme si na šálek horké čokolády a Veruška za chvíli usnula. V mezidobí jsem se šla projít do města a prohlédla si alespoň kousek Sliemy. Pak jsem ještě cestou zpátky stihla koupit nějaké ovoce. Veruchu jsme našla už probuzenou a měla opět všech pět pohromadě. Nasnídala se, no a pak už jsme jen čekaly, až nás pustí. Naštěstí pro nás z hotelu poslali auto, takže doprava zpět do Quawry byla pohodlná. Odpoledne jsme se trochu prospali, já jsme pak šla na chvilku na pláž, dali jsme si večeři a teď se možná půjdeme trochu projít. Doufáme, že další pobyty v nemocnicích už nás tu nečekají. Trochu mne ale naštvalo, že jsem přišla o svůj jeden day off, no ale co, hlavně že jsou zase všichni v pořádku. Veruška bude brát několik dní antibiotika, aby se jí do nohy nedostala infekce a odpočine si. Pak začnou další dobrodružství. Zatím se mějte hezky.

O+V.