15.8.2006 – den čtyřicátý sedmý

Den předposlední jsme se jako správní turisté rozhodly strávit plavbou kolem celého maltského ostrova. Jak již Olinka napsala v předešlém denním echu, příprava na naši plavbu byla opravdu veselá. Extrémní nedostatek spánku, srovnatelný s naším 48 hodinovým letištním maratónem na začátku naší cesty. Tentokráte jsme však nepolehávaly v letištní hale, ale celou noc protančily a prokecaly s našimi blízkými přáteli. V sedm hodin ráno budíček, snídaně (složení: suchý rohlík a kýbl kávy – jak všichni chápete po hodinovém spánku a noci strávené v pijanském doupěti). Jen jsme v hloubi duše doufaly, že s námi nebude trajekt moc házet a moře bude klidné. Jsme tvrdý holky! Přesvědčily jsme se o tom hned při prvních 100 metrech jízdy s bláznivým, autobusovým řidičem. Silniční pravidla, i když taky nejsem nějaký znalec těch zdejších, ale vím, že nápadná vyboulenina na silnici asi nebude pouhým defektem vozovky, ale plní funkci brzdného prahu. Náš roztěkaný řidič nezpomalil, ale narval to do něj plnou rychlostí. Naše hlavy i hlavy našich spolucestujících okusily tvrdost autobusové střechy. V tu chvíli, kdy jsme udržely naše žaludky v relativním klidu, jsme si byly jisté, že celodenní jízda trajektem bude procházka růžovým sadem. Kolem 9 hodiny jsme dorazily do Sliemského přístavu a čekaly v dlouze táhnoucí se frontě lidí na zakoupení palubního lístku. Já vyhlížela Radka (Poláka), který se přidal k našemu dobrodružství. Unavení jsme se nalodili (pozn. autora: teď již s měkkým i, pač máme pánskou společnost - Olinčina maminka pochopí J), vyhlédli si ty správné místa a následovala dlouhá pauza, než se všechny prasátka (turisté) nalodí. Někdo ji vyplnil spánkem (Radek), jiný unaveným koukáním „do blba“ a zpomaleným pojídáním jablka (Olinka) a ten poslední pozorováním moře a okolí (já). Konečně se vyrazilo. Chvíli mi trvalo, něž jsem se zorientovala, na kterou stranu to plujeme, ale poté jsme se kochali krásami maltských břehů. Počasí se ze začátku plavby tvářilo zamračeně (mlhavo a viditelnost průměrná), ale rychle si to rozmyslelo a sluníčko se na nás začalo usmívat kolem jedenácté hodiny. Na palubě se podával oběd. Ale stála na něj tuna prasátek, takže jsem svůj hlad překonala a raději se kochala okolím na opuštěné zádi trajektu. Na chvíli jsem usnula, ale Olinka mě vzbudila, že se již konečně dostali na řadu a donesli něco na zub i mě. Nic moc, ale meloun mě bodl. Radek si dal mojí porci, protože moje mírné nachlazení se přeneslo do fáze ukrutné bolesti v krku, nemožnosti cokoliv polykat a ztráty hlasu. Předchozí večer jsme měla velmi nezvyklý hlas (lidičkové říkali, že velmi sexy J), ale dnes jsem jej již pozbyla a to úplně. Posilnění po obědě naše „lodička“ zakotvila na Cominu v Modré laguně. Na mě až moc přeplněné turisty, tak jsem si kráčela mimo vyšlapané cesty. Olinka dělala společnost Radkovi, protože si nevzala vhodné botky na skalnatý povrch a hned při prvním pokusu se vzdálit proudu turistů si ukopla malíček. No a Radek je máčka, sice moc inteligentní člověk, ale naprosto nepraktický, ze všeho moc vystrašený. Všichni ale nemohou být tak dokonalí jako my dvě s Olinkou J J. Asi po 40 min chůze a objevování přírodních krás na Cominu jsme se vyplacatili mezi ostatní a šli ozkoušet průzračnou vodu. Olinka tam byla první, protože mně se zpočátku moc nechtělo dráždit moji chorobu. Nakonec mi to však nedalo a skončila jsem tam taky. Radek smočil břicho a majestátně odkráčel zpět na souš. Je mu zima a nemá rád moře. Nikde jsem neviděla moře hezčí, než bylo právě v této laguně. Osobně myslím, že z naší plavby si moc neodnesl. Na lodi spal a závěrečné koupání proseděl na šutrech. Navíc celý den byl na jeho vkus moc zamlklý a to neměl kromě únavy (kterou jsme pociťovali všichni), žádnou jinou indispozici. Zpět ve Sliemě jsme byli kolem 5 hodiny. Nasedly (pouze O. a V. – Radek nás již opustil) zpět do rachotinky k tomu samému šílenému řidiči a bavily se zděšenými pohledy našich spolucestovatelů – projel křižovatku na červenou. Naštěstí jsme jízdu přežily bez karambolu a plny zážitků se vrátily na pokoj, kde jsme našly spící Kamču. Ta nasává energii na zbývajících 8 dní práce. Sbalily jsme si a pozvaly český chlapy na prezentaci fotek z předchozího večera. Moc se líbilo. Nakonec jsme se ještě v jejich doprovodu odebrali do nedaleké hospůdky na něco k pití a snědku, protože jsme toho za celý den moc nenajedly. Zbytek nevím, přepadla mě šílená bolest, tak jsme zalezla do pelechu a probrala se ráno. Jestliže se ještě něco odehrálo, vám bude muset dopsat Olinka.
Zatím se mějte.
Zítra se již uvidíme s našima nejbližšíma. Moc se těšíme!!!
Pa a pusu posílají
V. + O.