Den dvacátý třetí – 22.7.2006

Zdravíme čtenáře. Marně se snažím vyplodit něco zajímavého z dnešního dne. Je to pořád to samé. Uklízení mi už pomalu leze na mozek. Nemůžu překonat nechuť, se kterou ráno vstávám do práce. Přišla na mě krize. Mám pocit, že je ta práce naprosto zbytečná, neuspokojuje mě a myslím na spoustu jiných možností, jak strávit den. Je toho tolik, co bych chtěla na Maltě a v jejím okolí poznat. Dnešní den je ve znamení depky. Olinka to tak možná necítí nebo si to aspoň nechce připouštět, ale práce je vážně otrava. Člověk se strašně užírá, když dělá, co ho nebaví. Navíc na nás stále někdo dohlíží. Když se jedné z nás podaří udělat svou práci dříve, něž- li je konec pracovní doby, tak se k vám slétne supervisor a napaří další „special work“ nebo se přiřítí s výhružkou, že se s vedením domluví, aby nám dávali více pokojů. Nikoho však nezajímá, že většinou to nestíháme a jen málokdy se nám opravdu podaří skončit přesně v 16 h. Na Maltě všichni žijí s pocitem, že neustálý dozor a dohled něco vyřeší. Nedávají člověku prostor seberealizovat se. Mají naučené postupy a v případě, že se od nich někdo odchýlí, je okamžitě sankcionován. A to i v případě, že přijde s revoluční myšlenkou. (Př. Vana se nevymývá vodou, nýbrž jakousi chemikálií, která se nesplachuje. Takže vyžírá smaltový povrch vany, ale to nikomu nedojde. Jen se udivují, že jim vana prapodivně časem černá.) Boss tu prostě nenaslouchá svým podřízeným. Omlouvám se za mírně negativní mail, ale pobyt tady není jen samá legrace. Máme i černé dny. Akorát se je snažíme v deníku eliminovat. Někdy odložíme psaní deníku na jiný den, protože ani jedna z nás nemá na jeho psaní náladu. Ale jak jsme se samy přesvědčily, tak se ty výluky jen prodlužovaly. Najely jsme zpět na starý systém - „okamžité zpovědi“.

Po práci jsme zamířily k moři, zchladily bolavé těla a večer se půjdeme opět pořádně rozhýbat do salsa baru. Zítra je day off, tak si to můžeme dovolit. Plány na jeho strávení nebudu prozrazovat, protože samy ještě nejsme rozhodnuté, ke kterému se přikloníme. Uvidíme ráno.

Mějte se a dobrou noc.

V + O.

P.S.: Jdu střídat Olinku ve sprše, nějak se nám tam zapomněla a z koupelny se linou zvláštní ponuré ruské písně. Jdu ji zpět přivodit úsměv na tvář.

Malá poznámka na konec : Zpívala jsme si ruskou ukolébavku „Spokojnoj noči“, kterou jsme kdysi zpívali se sborem na gymplu. Dále si myslím, že systém neustálého dohledu a kontroly se netýká Malty, ale spíše většiny nekvalifikovaných profesí, u kterých praxe ukázala, že je to potřeba. Sama jsme pracovala 7 měsíců jako brigádník u Mc´Donald´s, tak vím, co to znamená. My s Verušou jsme ale studentky, vysokoškolačky, kde se člověk učí pravému opaku, tedy odvádět dobrý výkon neustále, aniž by vás musel někdo kontrolovat. Nakonec, kdo se chce na univerzitě udržet, musí se snažit jen on sám. Proto nás to štve, když nám říkají, že máme dělat něco, co bychom stejně udělaly a rozčilují se, že si práci plánujeme samy podle našich potřeb. Ale já to beru s rezervou, jinak to ani nejde, my nevíme, jak to tu chodí,tak nám těžko mohou dát lepší práci, když jsme tu na 6 týdnů. Já to beru jako zajímavou zkušenost a i když jsme z toho také ztrhaná a mám rozlámané tělo, mohu si alespoň vážit toho, že se mi dostalo privilegia být studentkou vysoké školy a že toto nebudu muset dělat po zbytek života jako ty ženské, které tu vidíme pobíhat každý den.

Ale dost filozofických úvah, půjdeme se někam odreagovat a vy se mějte hezky. Přejeme krásný sobotní večer!

O.+V.