Den dvacátý – 19.7.2006
Ahoj doma i mimo něj. Další pracovní den je za námi. Bylo to (jako obvykle) pořádné „adventure“. Ráno se nám nechtělo z pelíšků, ale nakonec jsme se vzájemně přesvědčily, že na snídani určitě dorazit musíme. Po snídani jsme vklouzly do našich obřích uniforem, já už jsem si sehnala o 2 čísla menší, ale stále za mnou vlaje spousta zbytečné látky.
V 8 h se ostatní pokojské slétly na úklidové vozíky takovou rychlostí, že jsme ani nestačily mrknout. Ani mě ani Olince se nepodařilo ukořistit žádný z pojízdných „trolley“. Tento problém nastává téměř pokaždé, ale dnes to nabralo grády. Hodinu jsem lítala z patra do patra a sháněla si náčiní. Olinka měla šťastnější ruku a narazila na jeden volný hned ve 2. patře. Já za pomocí asistence 2 supervisior až v patře šestém. Cestou dolů (do prvního patra) se mi stala nehoda. Zasekl se se mnou výtah a to navíc ve sklepě. Řeknete si, že to nic není. Ale po 15 minutách, kdy mi nikdo neodpovídal na moje naléhavé mačkání tlačítka na přivolání asistence, se mě zmocnila panika. Navíc jsme ve výtahu nebyla sama. Byl na mě namáčknutý ten pitomý, smradlavý vozík. Začala jsem bušit na dveře a naléhavě se dožadovat pomoci. V zoufalosti jsem si začala vypočítávat, za jak dlouho mi může dojít kyslík Nic příjemného. Nakonec mě uslyšel kolem procházející kuchař a zavolal pomoc. Páčidlem rozevřeli dveře a až v tu chvíli jsme zjistila, že nejsem přímo v patře, ale ještě pod úrovní sklepa. Škvírou mě vypáčili ven, takže jsem zase ztratila ten zpropadený trolley. Asi už vím co je klaustrofobie a rozhodně bych si toto adventure znovu nezopakovala. Říká se: „Jen zachovat klid.“, ale to moc dobře nejde, věřte. Prvních 5 min to s Vámi nic nedělá, ale posléze se vám zdá každá minuta být věčná.
Téměř s brekem jsem běžela za Olinkou. Ta byla ze mě vyděšená - propocená uniforma, rudá, se slzami a panikou v očích. Aby toho nebylo málo, tak jsme dostaly nadáno od supervisior, že se flákáme. V tomto momentě nám musíte odpustit, ale kalich přetekl. Ostré poznámky jsme pronesly obě. Vše zlé je posléze k něčemu dobré, takže se nám supervisior přišly omluvit. Po zbytek dne s námi jednali v celku obstojně.
Zítra máme day off. Zatím nevíme, kam pojedeme. Stále zápasím s chorobou, Olinka si strhla kus kůže z chodidla (teď prapodivně kulhá). Výlet na Gozo se tím pádem odkládá. Tam nás čeká
Momentálně jsou holky u moře, mě odeslaly do postele, ať se vyležím. Tak aspoň zabíjím čas něčím smysluplným, jako je psaní deníku – teda doufám J
Večer nás pozvaly Rakušanky na drink. Půjdeme si příjemně pokecat. J
Mějte se v rozpařené ČR co nejlépe.
Zdraví V + O
No comments:
Post a Comment